Bylo to jako střet dvou světů z obou stran železné opony. Na jedné straně Messner, který může využívat ty nejmodernější materiály a horolezecké zázemí západního světa.
Na straně druhé polský „Jurek“, který na expedicích paběrkuje vybavení po bohatších výpravách, doma si je na koleni opravuje nebo vyrábí.
Život dělníka v 70. a 80. letech uprostřed polského socialismu nebyl snadný, zvlášť když máte tak nákladný koníček, jako je zdolávání velehor.
Kukuczka si vydělával, jak mohl. Využíval předností lezce a nechával se najímat na výškové práce. Nejčastěji natíral tovární komíny nebo montoval izolace panelových domů.
S Messnerem měli stejný cíl. Zdolat jako první v historii všech 14 osmitisícovek.
Vlasatému Italovi se to povedlo dřív, v říjnu 1986.
Polákovi zase za kratší dobu: během osmi let, což byl až do roku 2019 rekord.
Byli to rivalové se vším všudy. Nikdy spolu nelezli bok po boku, nezvali se na společné výpravy, ale stíhali se na dálku. Přesto k sobě chovali obrovský respekt.
Kukuczka byl pověstný tím, že když už nemohl vylézt některou z osmitisícovek jako první, chtěl najít alespoň novou cestu nebo se vydal do Himalájí v zimě, což z jeho následných vrcholových útoků dělá ještě významnější úspěchy.
Když zdolal poslední ze 14 vrcholů na seznamu, přistál mu doma telegram od Messnera. „Nejsi druhý, jsi skvělý,“ stálo v něm.
Touha překonat italského velikána ale v rodákovi z Katovic rezonovala až do jeho smrti a vlastně se mu stala osudnou. Stejně jako potřeba ušetřit na materiálech pro výpravu.
Byl podzim 1989, když se jednačtyřicetiletý otec dvou synů vydal spolu s polským parťákem Ryszardem Pawlowskim na čtvrtou nejvyšší horu světa Lhoce, která se tyčí do 8516 metrů.
Chtěli ji jako první v historii zdolat jižní stěnou, o což se chvíli před tím pokoušel i Messner – a neuspěl.
Všechno vypadalo růžově. Poslední tábor založili ve výšce 7800 metrů a se sluníčkem v zádech vyrazili k vrcholu. Postupovali relativně rychle a dostali se asi 400 metrů pod vrchol.
„Jurek lezl vysoko přede mnou. Byli jsme k sobě svázaní lanem, v jednu chvíli se Jurek svezl dolů po skále, pak znovu a stále rychleji padal. Proběhlo mi hlavou: Ježišmarjá, je konec. Byl jsem přesvědčený, že mě v té rychlosti vezme s sebou. V jednu chvíli se ale lano zachytilo za skalní římsu, prasklo a on padal do asi tříkilometrové propasti,“ vyprávěl Pawlowski s odstupem.
Tělo se podle oficiálních zpráv nikdy nenašlo a Pawlowski dodnes slýchá, jak dvojice udělala chybu, že nelezla se silnějším a kvalitnějším provazem.
Kukuczka s parťákem koupili sedmimilimetrové použité lano na tržišti v Nepálu před útokem na vrchol. Od prodejců slyšeli, že by mělo vydržet obrovskou zátěž. S ostrou hranou skály ale nepočítali.
„Byli jsme zkušení horolezci, kteří se vědomě rozhodli, jak nahoru vylezou. Věděli jsme, že to je nebezpečné. Když ale chcete dosáhnout něčeho, co jiný člověk nedokázal, je hranice rizika vysoká,“ hájí se nyní už čtyřiasedmdesátiletý horolezec.
Sám by byl rád, aby ve veřejnosti zůstal Kukuczka s pověstí odvážného bohéma, který chtěl zdolávat cesty, na které se nikdo neodvažoval ani pomyslet.
„Byl to ambiciózní člověk. V těžkých chvílích, kdy to ostatní vzdávali, on šel za svým cílem a většinou ho dosáhl. Byl to bezkonfliktní, přátelský člověk, s nikým neměl žádné ostré výměny názorů. Však to byl také silně věřící muž a možná právě jeho víra mu dodávala sílu a odvahu,“ dodal Pawlowski.
Nakonec se Kukuczkovi vyplnily i jeho nejčastější modlitby. Jeho kamarádi z výprav ho totiž nejčastěji slyšeli pronášet:
„Pane, chraň nás před smrtí v údolí…“