Jaký máte vztah k tradičnímu Spengler Cupu?

Mimořádně kladný, vždycky je to svátek hokeje. Po Vánocích, v Davosu bývá hodně sněhu, to prostředí je úžasné. Pokaždé vládne senzační atmosféra, hrajete před plným publikem. I když je to náročné, turnaj si užíváte.

Letos se hraje 96. ročník a když sečteme i odložené roky, dostaneme se k více než stoleté historii. Díky ní je turnaj tak prestižní?

Jasně, je to nejstarší hokejový turnaj na světě, což samo o sobě znamená prestiž. Vůbec dostat pozvánku do Davosu je pro každý tým velké ocenění. Kdo na Spenglerově poháru hrál, dá mi za pravdu, jak speciální to je. Žije tím celé město, do toho jsou všude vánoční stánky.

I pro diváka to musí být krásný zážitek, že?

Perfektní. Myslím, že pro diváky je to super atraktivní, všude se něco děje. Navíc tam nikdy nebyl žádný problém, že by se fanoušci někde mlátili. To tam neexistuje.

K tomu si mohou třeba zalyžovat. Platí to i pro hráče?

Párkrát jsem si během turnaje zalyžovat byl, ale jen pokud jsme nehráli finále. Na lyže chodí hodně lidí, my jsme naštěstí věděli o sjezdovkách, kde jich tolik nebude. Ale na druhou stranu osmkrát jsme hráli finále, jen čtyřikrát ne. (úsměv)

Jindy klidnější 11tisícové městečko Davos o Vánocích vždy pořádně ožije, že?

Je to turistické město a Spengler Cup je každoročně největší událost. Pak ještě Světové ekonomické fórum, ale to je samozřejmě něco jiného.

Vy jste přímo na ledě zažil 12 ročníků v řadě v letech 2001 až 2012. Co byste vypíchl?

Hned v prvním roce jsme dokázali vyhrát, bylo to skvělé. Těch zážitků je tolik. Osmkrát finále, člověk už si to přesně ani nepamatuje. Po turnaji jste strašně unavený. Finále se hraje na Silvestra od 12 hodin, člověk to potom trochu oslaví v šatně, projde se s rodinou, protože je ještě světlo. A pak už se připravujete na nový rok.

Žádný bouřlivý Silvestr to tím pádem není?

Kdepak. Když jsme turnaj vyhráli, v osm večer jsem si šel lehnout a v deset jsem vstával, abych do půlnoci vydržel. Na člověka pak únava opravdu dolehne.

Podle systému turnaje se může stát, že určitý tým odehraje pět zápasů v pěti dnech. Jaký je to zápřah?

O tom mluvím, zápřah je to obrovský. Na druhou stranu diváci vám dodají energii a adrenalin. Finále už je o hlavě, na jedné ani na druhé straně moc sil není. Ano, každý to chce vyhrát, ale není tam až takový tlak. Když to sleduju v posledních letech, zaráží mě obrovské tempo zápasů. Fanoušci to vyhecují a nasazení je extrémní, aniž by se to nějak moc řezalo. Má to grády.

Davos se nachází ve výšce 1600 metrů, jako by se hrál hokej na Sněžce. Každý rok se to téma zmiňuje. Je to pro soupeře Davosu taková nevýhoda?

Asi ano, týmy, které přijedou, se s tím sžívají. Když v Davosu žijete, zvyknete si na to. Na začátku prosince jsem byl hrát v Arose, která slavila 100 let. Ta leží 1800 metrů vysoko, o 200 výše než Davos. A cítil jsem to ještě týden, bylo to hrozné, takže to tu teorii potvrzuje.

Zažil jste i ročníky, které byly spojené s výlukou NHL, díky čemuž do Davosu dorazily hlavně kanadské hvězdy největšího formátu. Bylo to speciální?

Rozhodně. Vzpomínám, že v roce 2012 jsme s Davosem hráli finále proti Kanadě a po deseti minutách jsme prohrávali 0:3. Měli neskutečně nabitý mančaft, i když za nás hrál taky Joe Thornton a Patrick Kane. V roce 2004 jsme hráli finále se Spartou, to byl taky výlukový ročník NHL. Titul s námi slavili Thornton nebo Rick Nash. Hvězdy samozřejmě táhly, Spenglerův pohár hrál i Patrice Bergeron a spoustu dalších známých hráčů.

Jak berou Spenglerův pohár místní fanoušci a vedení klubu? Jak důležité je pro Davos uspět?

Trenér vždycky říkal, ať vyhrajeme první zápas, ať jsou fanoušci spokojení, ať je to otevřené. Když turnaj nevyhrajete, nikdo vám hlavu neurve, ale osmkrát ze dvanácti případů jsme byli ve finále, což je krásné. Tlak na Davos vytvářejí hlavně sponzoři, z tohoto pohledu je turnaj velmi důležitý pro chod klubu. Je to období, kdy jsou sponzoři nejvíce vidět. Řeknu vám ale, co nejhorší.

Povídejte.

To, že 31. prosince hrajete finále a třeba 2. ledna už můžete hrát ligu. Není sranda se nastavit zase do ligového módu. Většinou to pár zápasů po Spengler Cupu bývalo dobré, ale později vás únava dohnala. Na druhou stranu do play off v té době zbývají ještě zhruba dva měsíce.

Říkal jste, že tlak na turnaji přeci jen není takový. Takže se nedá srovnat třeba se zápasy v play off, které jste ve Švýcarsku vyhrál hned pětkrát?

Určitě ne. Finále na Spengler Cupu je takový bonus. Opravdu jste moc unavený. Chcete sice vyhrát, máte to v hlavě, ale až tolik to nevnímáte. Samotné finále je skvělý úspěch.

Takže i vyhlášený tvrďák mezi trenéry Arno del Curto v Davosu během turnaje občas slevil z nároků?

Tohle měl Arno neuvěřitelné, vycítil z hráčů, kdy už je to na někoho moc. Určitým hráčům dal třeba na nějaký zápas volno, popovídal si s ním. Uměl s týmem skvěle pracovat po psychologické stránce. Dobře poznal, kdy přidat, kdy ubrat.

V posledních třech ročnících hrály české týmy vždy finále, ale na titul čekají od roku 1982. Jakou šanci mají letos Pardubice?

Tu nejvyšší, pojedou to vyhrát. Ale zase musím dodat, že každý tým bude dobrý. Máte tam Kanadu, Davos si pokaždé vezme posily. Nebude to jednoduché, vloni chyběl Pardubicím krůček.

Mám pocit, že se v Pardubicích i podle vyjádření majitele Petra Dědka na Spengler Cup docela zaměřují. Třeba i více než na Ligu mistrů.

Co si budeme namlouvat, Liga mistrů nemá takový ohlas jako Spengler Cup. Vždyť Jihlava vyhrála naposledy v těch 80. letech a pořád má v Davosu své jméno. Turnaj začal v roce 1923, oni si tam pamatují ještě LTC Praha. Když se projdete tou síní slávy dokola po prstenci v Davosu, historie na vás dýchne. Kolik se tam vystřídalo hráčů a jmen, to je neskutečné.

Je to turnaj, který má svůj zvuk i v zámoří, viďte?

Právě. V Kanadě a Americe vnímají mistrovství světa dvacítek, Spengler Cup a Stanley Cup, nebo samozřejmě celou NHL. Prožil jsem v Davosu mnoho let a vzpomínky ve mně pořád žijí. Často se tam vracím, není to daleko, člověk nemusí nikam lítat. Autem jsem za šest a půl hodiny v Davosu.