Za Spartu jste odehrál více než 600 zápasů. Jaký z nich se vám vryl do paměti nejvíce? 

V ročníku 1961/1962 měl tehdejší Spartak Sokolovo se Žilinou stejný počet bodů i skóre ze vzájemných střetnutí a tak o třetím sestupujícím muselo rozhodnout barážové střetnutí na neutrální půdě. Hrálo se v Brně před návštěvou 30 tisíc diváků, z nichž třetina přijela z Prahy. Po nervózním prvním poločase jsme po přestávce převzali iniciativu, ale rozhodnutí padlo až v závěrečné čtvrthodině, kdy se mi podařilo vstřelit dva góly. Po zápase fanoušci vnikli na hrací plochu a odnesli nás na ramenou. Cesta domů autobusem pak byla přímo úžasná. U restaurací, motelů a kiosků vládlo pod sparťanskými vlajkami nadšení. Pro mě to byla po účasti na stříbrném mistrovství světa nádherná tečka na za sezonou.

Sparta i s vámi v sestavě dvakrát postoupila do čtvrtfinále Poháru mistrů a v Poháru vítězů dokonce do semifinále. Vybavíte si nějaký nevšední duel z těchto soutěží? 

Byl to spíš dvojzápas ve druhém kole Poháru mistrů v roce 1967 proti Anderlechtu. Do Prahy přijel belgický mistr s řadou reprezentantů, takže jsme před tímto výborným soupeřem měli znatelný respekt. Zvítězili jsme sice 3:2, já měl navíc radost z hattricku, ale před odvetou se nám moc šancí na postup nedávalo.

V Bruselu jsme začali dobře, po mém gólu jsme v poločase vedli 1:0, ale po přestávce bylo zle. Sedm minut před koncem byl stav 3:1 pro Anderlecht a z ochozů byly slyšet oslavné písně. Všechno se pro nás zdálo ztraceno. Jenže po faulu na mě nařídil rozhodčí trestný kop a mně se z 25 metrů podařilo poslat míč za záda belgického brankáře. Najednou jsme měli bojovného ducha, dvě minuty před koncem Mráz po centru Vrány vyrovnal na 3:3 a Spartě se tak otevřely dveře do čtvrtfinále.

Anderlechtu jsem tedy ve dvou utkáních vstřelil pět gólů, což ocenili i funkcionáři tohoto klubu a okamžitě byli ochotni zaplatit za můj přestup 200 tisíc dolarů. Mně pak zaručovali příjem 20 tisíc dolarů ročně, což byly tehdy velké peníze. Sparta tuto lákavou nabídku hned odmítla a také já jsem věděl, že ji nemohu přijmout. Studoval jsem, doma jsme čekali rodinu a přede mnou byla vojenská služba.

Fotbal ale nepřináší jen radostné okamžiky. Na které zápasy se vám vzpomíná nejhůře? 

Jsou dva a oba z pohárové Evropy. Ten první je z března 1966, kdy Sparta ve čtvrtfinále Poháru mistrů hrála s Partizanem Bělehrad. Na Letné jsme zvítězili 4:1 a to jsme ještě několik čistých gólových šancí neproměnili. O našem postupu asi nikdo nepochyboval, ale v odvetě se stalo dodnes něco nepochopitelného. Už v 35. minutě vedli domácí 4:0 a po přestávce přidali ještě jeden gól. Nechyběly názory, že jsme byli něčím ovlivněni, třeba jídlem, nebo pitím. Vůbec nejhorší bylo, že po tomto debaklu jsme se vraceli domů, jako že se nic nestalo. Docházelo nám to až v dalších dnech a o to to pak bylo děsivější.

Druhou pohromu jsem zažil koncem roku 1970 v Poháru UEFA na hřišti Leeds United, kde Sparta prohrála 0:6. Řada věcí z tohoto střetnutí mě straší dodnes. Je až neuvěřitelné, že prvních pět gólů jsme inkasovali během 17 minut prvního poločasu. V takových případech se obvykle říká, že selhal brankář, ale nám tenkrát Kramerius pomohl, zachránil nás od ještě větší porážky. Angličtí profesionálové nám dali lekci, na kterou se nezapomíná.

Sparta v šedesátých letech jezdila na zahraniční „spanilé jízdy“. Který z dlouhé řady zahraničních zájezdů považujete za nejzajímavější?

V roce 1966 to byl krásný zájezd do Ameriky a potom o tři roky později do Uruguaye, kam jsem se vydal kvůli zkouškám ve škole sám, tři dny po odletu naší výpravy. A byla to cesta i s přestávkami dlouhá 29 hodin se zážitkem na celý život. Vedla přes Lisabon, marocký Rabat do senegalského Dakaru. Tam měl být na letišti zástupce ČSA a postarat se o mě před dalším letem. Avšak nebyl tam, zato ke mně přišli dva uniformovaní muži a mluvili francouzsky takže jsem jim rozuměl každé dvacáté slovo. Kromě toho, že jsem nebyl pro tamější pobyt očkován vznikla řada problémů a nakonec jsem skončil v jakémsi malém hotelu.

Usnul jsem oblečený v sedě, ale ráno mě kdosi telefonem vzbudil, s dalšími cestujícími jsem nastoupil do obřího Boeningu a po trase Rio, Sao Paulo a Buenos Aires se dostal do Montevidea, kde už mě přivítali zástupci Sparty i z vyslanectví. Když jsme se po pěti týdnech vraceli do Prahy, tak jsem mohl být spokojený. Na skvěle obsazeném turnají Copa Montevideo jsme po cenných výhrách nad Nacionalem, Indipendiente i Peňarolem a remíze s Torpedem Moskva skončili na druhém místě, sehráli tam ještě další tři vydařené zápasy a domů si přivezli metr vysoký pohár. O mých výkonech pak trenér Ježek dokonce oficiálně prohlásil, že tak dobře mě ještě hrát neviděl.

Ze sedmi výprav za velkou louži jste si ale neodnesl jen pěkné vzpomínky, tedy alespoň co se týče samotného cestování … 

Převážná většina byla v pohodě. Mezi ty nejhorší patřil Štědrý den v roce 1965 při zájezdu Sparty do Ameriky. Z New Yorku jsme odlétali za krásného počasí, kochali se pohledem na mrakodrapy, ale po půlhodině jsme se dostali do sněhové bouře a následovaly chvíle hrůzy. Letadlo se propadalo a vichr si s ním hrál jako s pingpongovým míčkem. V duchu jsem se modlil, stejně jako letušky. Skvělý kapitán dokázal přistát a nám se s několika pády na přistavených schodech podařilo dostat na zem a jen stěží se udržet na nohou. Krajané nás odvezli do české restaurace, ale my jsme bledí a vystrašení dlouho nemohli ani jíst. Nepamatuji smutnější Štědrý večer.

Zažil jste i jinou hrůzu ve vzduchu?

Zažil a dokonce na krátké cestě po utkání v Aténách. Byl jsem unavený s myšlenkami, že se mi podaří usnout. Jenže najednou někdo vykřikl, že letadlo hoří. Šli jsme se podívat do jeho přední části a naskytl se nám šokující pohled. Na jednom křídle hořel motor, oheň z něho šlehal jako ohnivý chvost. Kapitán nás poslal všechny sednout s tím, že budeme přistávat, ale ne v Praze. Na jednom z pilotů, který kolem nás přeběhl, bylo vidět, že je zle. Vypukla panika, výkřiky, pláč. Zděšení narostlo po informaci, že budeme přistávat někde poblíž bratislavského letiště, po skluzavkách se dostávat na zem a pak muset co nejrychleji a co nejdál od letadla utíkat. To už byla mezi cestujícími přímo vřava, po zastavení chtěl každý rychle ven, takže vznikla obrovská panika. Podařilo se mi sjet dolů, do mokrého sněhu a začal jsem v té břečce utíkat. To už hořelo celé křídlo. Teprve v bezpečné vzdálenosti se mi ulevilo a při cestě do Prahy jsme všichni oslavovali svá nová narození. Zakoupený řecký koňak jsme domů nedovezli (smích). V novinách jsem si pak druhý den přečetl, že letadlo se sparťanskými fotbalisty muselo kvůli špatnému počasí přistát v Bratislavě a do Prahy se výprava vrací vlakem…

V národním mužstvu jste odehrál šestnáct zápasů a nechyběl jste ani na slavném mistrovství světa v Chile, kde Čechoslováci získali stříbrné medaile. Jak na to vzpomínáte? 

Rád vzpomínám na utkání v základní skupině mistrovství světa v Chile proti Mexiku. Přestože o postupu československého mužstva do další fáze šampionátu bylo po výhře nad Španělskem a remíze s Brazílii už rozhodnuto, tak jsem i po letech trenérovi Vytlačilovi děkoval, že mě místo Jelínka na levé křídlo postavil. Prohráli jsme sice 1:3, ale byl to pro mě zážitek. Navíc se mi podařilo už v 15. vteřině vstřelit náš jediný gól, který pak plných 40 let byl ze světových šampionátů nejrychlejší. Měl na ni svůj podíl Masopust, který poslal míč mezi ještě plně nesoustředěné mexické zadáky a já toho využil, vystřelil jsem křížem přes celou branku a míč skončil v síti.

Vy jste také jako jeden z mála hráčů dokázal zkombinovat fotbal na nejvyšší úrovni se studiem. Jak náročné to bylo? 

Byla to strašná dřina, což tak trochu prozrazuje můj řadu let běžný denní režim. Ve dne jsem byl několik hodin ve škole, odpoledne šel na trénink a zvláště po narození dcery jsem se snažil pomáhat v domácnosti manželce, která byla lékařkou. Učit se nebo věnovat se velice náročným výkresům jsem mohl až pozdě večer. Řadu let jsem byl pod neustálým stresem, strachem a napětím ze zkoušek, kterými jsem postupně procházel. Možná to tak trochu vysvětluje, že na domácí scéně jsem pravidelně nepodával tak dobré výkony, jako na zahraničních zájezdech, kde jsem se mohl plně zaměřit jen na fotbal. Poznal jsem, že provozovat sport na vysoké úrovni a zároveň s úspěchem studovat na vysoké škole je nesmírně náročné. Má to negativní vliv i na finanční příjem. Dost dlouho většina mých spoluhráčů dostávala platy aspoň ve svém fiktivním zaměstnání, zatímco já studoval na stipendium. A za vyhraný ligový zápas bylo 180 korun. Když jsem se pak 19. října 1970 stal strojním inženýrem, prožíval jsem nepopsatelný pocit štěstí. Osm let učení po nocích bylo za mnou a po skončení fotbalové kariéry úplně jiný život přede mnou.

Jak jste zvládl přestup z fotbalového trávníku do normálního života?

Po jednom utkání na Spartě za mnou přišel vedoucí jednoho oddělení Úřadu pro patenty a vynálezy s nabídkou na místo ve strojním oddělení. Byl to můj obor, který jsem studoval. Při návštěvě v tomto úřadu jsem získal všechny potřebné informace, nabídku přijal a vydržel tam až do důchodového věku. I když mé loučení se Spartou bylo psychicky hodně zatěžující, tak v listopadu 1973 jsem ji požádal o ukončení činnosti a uvolnění z pracovního poměru v ČKD Lokomotivka. Nicméně najednou jsem nemohl pochopit, že už za Spartu nebudu hrát, nebudu chodit na trénink. Při loučení jsem však říkal, že se ještě vrátím, což se stalo. V roce 1991 dokonce jako prezident klubu a v roce 2013 jsem začal pracovat v jejím Nadačním fondu.

Jaký je váš názor na současnou Spartu?

Trenér Václav Kotal dovedl své svěřence na vítěznou vlnu, za což mu patří poděkování. Hodnocení jeho nástupce Pavla Vrby by bylo předčasné, ale zatím se zdá, že současný tým je na dobré cestě. Já jsem však vždy byl názoru, že pěkné výsledky lze dosáhnout jen s kvalitním trenérem, který u mužstva vydrží delší dobu, třeba jako Václav Ježek. Jinak stále sleduji řadu sparťanských mladíků a připomínají mně mé začátky v rudém dresu. Myslím si, že většina z nich má před sebou slibnou perspektivu a už během příštího roku by se aspoň někteří mohli stát výbornými fotbalisty. Už letos na jaře by ji však mohli v lize pomoci k udržení druhé příčky a zajistit si tak předkolo Ligy mistrů.

Počínaje středečním zápasem v Estonsku čekají českou reprezentaci tři zápasy světové kvalifikace. V jakém světle je vidíte?

Sehrát tyto tři zápasy během jediného týdne, včetně cestování, bude hodně náročné. Navíc proti Belgii a ve Walesu budou trenérovi Šilhavému kvůli pandemii chybět čtyři hráči z bundesligy, z nichž hlavně Darida a Schick by určitě patřili do základní sestavy. Je však otazník, zda také soupeři nebudou v současné složité době oslabeni. Pokud nastoupí kompletní, tak bude potřeba hrát s plným nasazením celých 90 minut a za pomoci potřebného sportovního štěstí.