V 50. letech minulého století opravdu nebylo běžné, aby si parta tří přátel řekla, že vezmou pouze sedm šerpů, méně než tunu zásob a vybavení a půjdou učinit prvovýstup na šestou nejvyšší horu světa.

Australský horolezec Herbert Tichy to ale právě takhle udělal. K ruce si vzal Seppa Jöchlera a geografa Helmuta Heubergera a na začátku září 1954 vyrazili do Himalájí.

„Počasí ale nebylo ideální, monzun ještě nepřešel, chrlil déšť a mlhu, která v hranici nad čtyřmi tisíci metry padala dolu jako sníh. Na vrcholky Himalájí jsme prakticky neviděli,“ popsal Tichy později první pocity ve své knize Čo Oju. 

Než si ale našli cestu k základnímu táboru Tyrkysové bohyně, jak se hoře vysoké 8201 metrů přezdívá, počasí se začalo umoudřovat a v druhé půlce září zalilo Himaláje i slunce.

Jak se později ukázalo, Tichy udělal nejlepší rozhodnutí v momentě, kdy do vrcholového týmu přizval nepálského horolezce a šerpu. Jmenoval se Pasang Dawa Lama a měl za sebou neúspěšný pokus o zdolání K2 po boku Fritze Weissnera.

Nepálec byl o to zapálenější a nechtěl připustit další neúspěch. Minivýprava v něm měla skvělého průzkumníka i oporu při cestě vzhůru.

Všechno šlo bezproblémově. Ve výšce sedmi kilometrů nad mořem založili čtvrtý tábor, našli ideální přímou cestu nahoru přes masu ledu. Nikdo nepochyboval, že druhý den dosáhnou vrcholu.

Proti ale bylo samo nebe. V noci přihnal vítr bouři, která je málem stála život. „Neviditelná síla tlačila na stěnu, probudilo mě praskání. Bouře zlomila stanovou tyč a rvala kolíky z ledu. Vzduchem létala uvolněná plachta,“ popsal Tichy.

I když batohy výpravy byly dost těžké na to, aby stan udržely na místě, bylo potřeba zjistit, jak jsou na tom ostatní. Při vylézání z vlajícího bivaku Tichy ztratil obě rukavice a to byl problém. V mrazivé fujavici, která neustávala, končetiny trpěly.

„Takovou bouři jsem ještě nezažil, zemřeme tady,“ zhrozil se Lama. Rakouský šéf výpravy s ním musel tiše souhlasit. Nezbývalo než protentokrát vzdát útok na vrchol a sestoupit do třetího tábora.

Tam na ně čekal Heuberger, který výpravě kryl záda. Tichého se snažili všichni zahřát, navlékl troje rukavice a snažil se prsty rozhýbat, ale příliš se to nedařilo.

Mezitím se počasí umoudřilo, Jöchler s Lamou se vydali opět nad hranici sedmi tisíc metrů založit znovu čtvrtý tábor a všichni stáli před rozhodnutím, jestli šéfa výpravy i s omrzlinami vezmou s sebou.

„Cesta nebyla příliš obtížná, ale mé ruce byly mrtvé. Vnitřně jsem se hádal sám se sebou, zda mám riskovat. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu a když bude problém, otočím se a sestoupím, abych neohrozil ostatní,“ vyprávěl Tichy.

Čo Oju má dodnes pověst nejsnadněji zdolatelné osmitisícovky v Himalájích. Tehdy ale hrál roli i souboj s časem, minivýprava totiž soutěžila s Francouzkou Claude Koganovou a Švýcarem Raymondem Lambertem, kteří se také pokoušeli o výstup a nakonec i je zastavila bouře.

„Snažil jsem se do ruky uchopit cepín tak, aby končetina pracovala jako svěrák. Po ledu jsme tak postupovali celkem bezproblémově, komplikaci představovala skalnatá část těsně pod vrcholem. Tam jsem se bez fungování rukou nedokázal udržet,“ popsal Rakušan.

V tu chvíli ale zafungoval agilní nepálský šerpa, který pomocí lana dostal Tichého až na vrchol. 

„Nahoře jsme se všichni objali. Pasangovi tekly po tvářích slzy a rovnou končily jako krystalky ve sněhu. Dvacet let se snažil o zdolání velké hory a dnes se mu to splnilo,“ vylíčil Tichy. 

I přes smrtící bouři se tak 19. října přesně před 70 lety zapsali do historie. Vrchol zdolali bez kyslíku a za využití alpského stylu lezení bez fixních lan.

Mohlo by vás zajímat – V politice jsou teď špatní lidé, ale mají talent, říká Hřebejk: