Kariéru legendárního rodáka z Basileje přibrzdila nejen celosvětová pandemie, ale také dvě operace pravého kolena. Kvůli tomu Federer s předstihem oznámil, že se žádného restartu letošní sezony už nezúčastní a návrat na kurty nechá až na příští rok.

„Je mi 39 let, je jasné, že jsem na konci kariéry. Musím se dívat jen krátce dopředu, nevím, co bude,“ přiznal v rozhovoru pro stanici SRF Sports.  

Přemýšlí už i o tom, co bude dělat ve sportovním důchodu. „Určitě nějakým způsobem zůstanu u tenisu. A to i aktivně. Bude zajímavé, jak se budu cítit, až si půjdu jen tak pinknout s kamarády,“ dodal.

Že by ze švýcarského veterána byl jednou skvělý tenisový manažer už poslední roky aktivně dokazuje. Uvedl v život myšlenku o týmovém Laver Cupu a zatím všechny tři odehrané ročníky sklízely po světě chválu. Federer v tomto projektu od začátku figuroval jako hlavní ambasador.

Ale když se vrátíme do jeho mládí, těžko někdo tehdy mohl tušit, že z něho vyroste takový tenisový gentleman. I když talent nesporně prokazoval odmalička.

„Bez viditelné známky námahy a zvláštního nasazení síly zrychloval míče takovým způsobem, že soupeř je na pomalém antukovém povrchu stěží a s údivem stíhal sledovat,“ vzpomínal švýcarský novinář René Stauffer na patnáctiletého Federera v knize s příznačným názvem Tenisový génius.

Těžko uvěřit jeho dalšímu popisu nyní usměvavého a sympaticky působícího chlapíka. Mladý Roger měl totiž v pubertě zásadní nešvar, na kurtu se dokázal pořádně vztekat, rozbíjet rakety a prskat kolem sebe jednu nadávku za druhou.

„Najednou kritizoval sám sebe i v případě, kdy zahrál vítězný míč, ale neuspokojila jej realizace úderu,“ prozradil Stauffer. 

Dávkou sebereflexe nešetřil Federer ani v následném rozhovoru, který s ním reportér dělal. „Vím, že si nemůžu dovolit si stěžovat a vykřikovat, protože mi to škodí a hraju pak hůř. Ale jsem ten typ, co si neodpustí žádnou chybu. Člověk by měl umět hrát perfektně,“ řekl tehdy. 

Postupně začal potvrzovat nadání, které v něm dřímalo, v roce 1998 vyhrál chlapecký Wimbledon a stal se juniorskou jedničkou.

„Musíte mít talent, ale také rodiče a kouče, kteří na vás netlačí a od tří let ve vás nevidí jen nějaký projekt,“ hodnotil nyní s odstupem času Federer. 

To všechno se mu poštěstilo, podařil se mu přestup mezi profesionály, dral se žebříčkem vzhůru, ale na grandslamu dlouho nemohl prorazit. V Londýně na trávě vypadl dvakrát za sebou hned v prvním kole, až potřetí v roce 2001 začal v All England Clubu psát vítězný příběh.

Tehdy měl Wimbledon jiného krále. Pete Sampras útočil na zisk páté trofeje v řadě, když ve čtvrtfinále potkal ani ne dvacetiletého Federera. Mladý Švýcar porazil svůj americký idol 3:1 na sety, padl na trávu a poprvé se na anglickém trávníku rozplakal dojetím.

„Tehdy by mě nenapadlo, že tu pak budu tak úspěšný,“ přiznal po zatím posledním osmém triumfu. Na ten první si pak ale ještě musel nějaký čas počkat. Na zlatý pohár pro vítěze si sáhl až o dva roky později, když ve finále zdolal Australana Marka Philippoussise. 

Byl to první triumf na turnaji velké čtyřky a zrovna na tom nejvýznamnějším a nejmilovanějším. Jeho tenisová láska poprvé dosáhla vrcholu.

Tu životní našel na olympijských hrách v Sydney. Při procházkách vesnicí mu učarovala o tři roky starší tenisová kolegyně a krajanka Mirka Vavrinecová. Rodačku ze slovenské Bojnice tenkrát zase překvapilo, jak je introvertně působící mladík najednou zábavný.

Oběma se turnaj nepovedl podle představ, hlavně ambiciózní Švýcar byl smutný, že prohrál bitvu o bronz. Místo medaile si však odvážel něco vzácnějšího. „Ale trvalo mu to, políbil mě až poslední den her,“ přiznala později nyní už Mirka Federerová. 

O dva roky později kvůli zdravotním problémům ukončila kariéru, v dubnu 2009 si tenisovou hvězdu vzala a hned v létě se jim narodila první dvojčata, dívky Myla a Charlene. Pak k nim ještě přibyli i dva kluci Leo a Lenny. 

V posledních měsících má tak Federer alespoň spoustu času na rodinu. „Takhle dlouho jsem nebyl doma snad 25 let. Ale jsme zdraví a v bezpečí, protože bydlíme vysoko v horách a s nikým se moc nevídáme. Své rodiče jsem třeba tři měsíce neviděl,“ dodal Švýcar.