Jak se vám ve spotech hrála fotbalová pijavice?
Velice dobře, já jsem na tuhle roli cvičený. V divadelní hře „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ jsem pokřiveného fotbalového funkcionáře s Jirkou Lábusem hrál nesčetněkrát. A každý herec vám potvrdí, že záporák se hraje vždycky líp než nějaký princ nebo Mirek Dušín. A já to mám tak nějak v sobě, protože jsme s touhle hrou sjezdili celou republiku a vrchovatě jsme si to s Jirkou užili. Nasadím vyzkoušenou dikci pijavice, která se rozčiluje, že jí všechno úplně neklapne, a jde to samo.
Když jste v roce 2005 zkoušeli a pak hráli satiru „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“, předpokládali jste, že by ve fotbalovém prostředí mohl vzniknout nový námět na mnohem třaskavější kus?
Všichni tehdy přece museli vědět, že odsouzením a zákazem činnosti jednoho funkcionáře (Ivana Horníka – pozn. red.) se fotbal nijak nevyčistí. Ono jich tedy bylo víc, ale on byl nejkřiklavější případ. Pochopitelně. Ostatní, na které se nedosáhlo, si mnuli ruce. Našel se viník, tím se opticky všechno vyřešilo a jelo se dál. Jen si víc dávali bacha na telefony a odposlechy. Korupce se nevymýtí, že jeden člověk dostane trest, musí se změnit myšlení a to je nekonečný příběh.
Vnímal jste, že případ Berbr je daleko závažnější, neboť korupčnímu systému velel statutární zástupce fotbalové organizace, tedy FAČR?
Nejhorší podle mého je, že všichni tohle věděli, ale báli se proti tomu vystoupit. Kdo chtěl něco proti systému udělat, skončil. Kdo se sám odváží čelit Berbrovi a jemu oddaným lidem? Neuvěřitelné.
Tehdy to byla satira na uzavřený případ, nyní je to výzva nebát se, postavit se současnému systému. Byl v provedení velký rozdíl?
Tehdy jsem napsal hru z toho, co jsem se dozvěděl z policejních odposlechů. I nyní je tam velké střelivo, které jsme také trochu použili. Například výraz „suchý hajzl“. Divácká obec, která se zajímá o fotbal a zná ho, snadno zjistí, že si děláme ze všeho legraci a stavíme ji proti reálnému zločinu, který se českého fotbalu zmocnil. Věříme, že to bude mít odezvu.
Traduje se, že Češi milují humor a tímto způsobem se dá bojovat proti veškerému zlu. Platí to ale pořád?
Humorem se dá bojovat proti všemu, ale v některých případech to bohužel nestačí. Je potřeba vzít do ruky hůl či klacek a humor tyto argumenty podpoří.
Proč nejsou do čela fotbalových struktur voleny usměvavější tváře, než nabízí Roman Berbr nebo jeho blízký spolupracovník Miroslav Liba?
Takový analytik lidských duší nejsem, ale určitě nepotřebujeme podmračené estébáky, aby rozhodovali, jak má u nás vypadat fotbal. Jde především o děti, aby měli nějaký kladný příklad, za nímž mohou jít.
Jak se vám spolupracovalo s fotbalisty?
Kluci jsou skvělí, vtipní. Prima herci. Oni mají naučené jiné dovednosti a předvedli je na hřištích po celém světě. Tady hráli sami sebe, což jim nedělalo potíže. A mně bylo příjemné, když okolo mě pobíhali medailisté z evropských šampionátů, účastníci mistrovství světa. Skvělá práce.
Ve spotu nakonec sníte sázkový tiket. Byl skutečný, nebo z marcipánu?
Byl to skutečný tiket, žádný jedlý papír. Skutečně jsem ho snědl. Byl i podaný, očekával jsem výhru aspoň dvě stě litrů. Byl jsem opatrný, když vyšel, opucoval jsem ho, ale bohužel tam nebylo ani třicet korun.