V Porubě působíte už skoro rok. Jak se vám v klubu líbí?

Jsem tam na bázi přátelství s generálním manažerem Pavlem Hinnerem, funguju jako takový poradce trenérů. Je mi tam dobře, nečekal jsem, že v mých letech budu jezdit autem 400 kilometrů do Ostravy a zase zpátky a nebude mi to dělat problém. Jsou tam parádní lidé, je to takový rodinný klub. Připomíná mi Mladou Boleslav, kde jsme také začínali od píky.

Na konci minulé sezony jste ale přišel ještě jako trenér.

Ano, kvůli Pavlovi jsem udělal výjimku, i když jsem se po půlroce ve Spartě před třemi lety zařekl, že už na střídačku nevlezu. Mám to za sebou, teď rád předávám zkušenosti mladým klukům Marku Pavlačkovi a Martinu Janečkovi. Sám vím, jak mi to na začátku trenérské kariéry na Spartě pomohlo. Byl jsem do toho hozený Pavlem Wohlem, poslouchal jsem tam jeho, Pepíka Horešovského a Luďka Bukače staršího, který tehdy vedl nároďák, a čuměl jsem s otevřenou hubou. Hltal jsem to všechno, ani jsem nedutal.

Takže když jste někde uváděn jako hlavní kouč, bráníte se tomu?

Ano, ani nechci být titulován jako nějaký šéftrenér. Když to někde Pavel uvádí, možná ještě věřil, že mě to znovu chytí, jenomže to už se nestane (úsměv). Když se nehrálo kvůli koronaviru, byl jsem s trenéry ve spojení jen přes telefon. Ve středu jsem se jel dívat na zápas s Frýdkem-Místkem, ale u Hradce Králové jsem to otočil, protože mi volali, že se hrát nebude. Znovu se v týmu vyskytl covid, další zápas bude až v lednu. Teď se ale do Poruby chystám, před Vánocemi budeme trénovat a pokusíme se tým nějak usměrnit do další fáze sezony.

Při zápasech tedy ani nechodíte na střídačku?

Ne. Jednak se k tomu nechci vracet, jednak by to nebylo dobré vůči trenérům, kteří jsou za to zodpovědní. Aby měli za sebou ještě někoho, kdo má třeba jiný názor a kdo by jim říkal, koho tam dát, to by byl nesmysl. Takhle to dělat nejde. Marek s Martinem jsou talentovaní trenéři, musí si tím projít. Nicméně zápasy sleduju, společně je potom analyzujeme a snažíme se hledat věci a cesty, jak na čem zapracovat.

Máte tedy vedle pozice poradce i dost času na rodinu?

Určitě. To je jedna z věcí, kterou už jsem nebyl ochotný obětovat. Syn hrál hokej, lítal po světě. Dcera se za hokejistu vdala, takže to bylo to samé v bledě modrém. Mámě pět vnoučat, chceme se věnovat rodině. Člověk si nemůže malovat, že tady bude pořád. Chci si užít roli dědečka, mám vnoučata v rozpětí sedm až dvacet let, sleduju, jak rostou i sportují. Jako trenér jste sice pořád s mladými, já se proto na svůj věk ani necítím, ale jsou to hrozné nervy a tlaky. To už mi za to nestojí.

Když jste na jaře 2018 končil ve Spartě, o hokeji jste pak nějakou dobu nechtěl vůbec slyšet, viďte? Nechtěl jste nic komentovat.

Půl roku jsem o tom nechtěl slyšet. Neříkám, že to tehdy byla chyba, chtěl jsem Spartě pomoct, ale byl to nejhorší půlrok, který jsem tam za celých třináct let zažil. Vůbec se k tomu nechci vracet.

Stejně vás Poruba zlákala a přestože nepůsobíte přímo jako trenér, hokejem se stále zabýváte. Vrátil jste se k němu v jiné roli.

Přitom jsem si dříve nedovedl představit, že budu někam takhle dojíždět. Mladou Boleslav jsem měl před důchodem za barákem a vždycky mi bylo líto kluků jako Milan Mikulík, který byl z Ostravy. Třeba na Vánoce odjel v poledne 23. prosince a o dva dny později večer už byl zase zpět. Bohužel nešlo dát více volna, v extralize je to kalup. Nedokázal jsem si to znovu představit a teď když jedu do Ostravy na otočku, vyrazím ve čtyři ráno a o půlnoci se vracím. Je mi 67 let a manželka mě má za blázna (smích).

Jak to zvládáte?

Neříkám nic, vždycky jsem byl zvyklý jezdit. Není to o tom, že bych si něco dokazoval, ale těch 800 kilometrů za den zvládnu. Jezdil jsem do Budějovic, jezdil jsem do Litvínova. Odjížděl jsem i během působení ve Slovinsku, nevydržel jsem dlouho bez domova a někdy jsem těch 750 kilometrů zajel přes noc. Den jsem byl doma a jel jsem zase nazpátek. Nevadí mi to, neunavuje mě to, ale kdybych v Porubě nebyl rád, nejezdil bych tam. Baví mě to, jsou tam příjemní lidé a vidím v té práci smysl. Od roku 2018 hrají první ligu, chtějí se posouvat, cítím tam upřímnost.

Našel jste tam podobnou mentalitu jako při působení v Havířově, kde jste se v sezoně 2001/02 potkal právě s manažerem Hinnerem?

Rozhodně. Od té doby jsme s Pavlem přátelé, díky němu v Porubě jsem. Havířov, to byla jedna z nejlepších sezon, kterou jsem zažil, i když to byl tým, který byl předem odepisovaný. Byly problémy s výplatami, neměli jsme peníze na hokejky a izolačky, přesto jsme se pokaždé ohnuli a šli do toho. Byli to úžasní kluci, a nakonec jsme v extralize bojovali o play off. Každému bych přál, aby v týmu zažil takovou atmosféru, to poznáte, o čem hokej je. Takové prožitky jsou nade všechny peníze.

Mimo angažmá v Havířově jste na severní Moravu nebo do Slezska jezdil jinak vždycky jako soupeř. Jak vás teď přijali místní lidé?

Sám jsem z toho překvapený. Dříve jsem jezdil pendolinem, teď se do vlaku raději moc necpu. Nicméně lidé ve vlaku a na nádražích se chtěli fotit, chtěli podpisy. Přitom jako trenér soupeř jsem byl z utkání v Třinci nebo v Ostravě zvyklý, že na nás lidé jako na Pražáky pokřikovali. To bylo místy šílené (smích). Ale mám tam i z hokejového prostředí dost přátel. Čechy, Morava, Slovensko, ono je to nakonec malé, jsme jedna hokejová rodina. To jsou věci, které mě hřejí u srdce.

Fanoušci, kteří vám dříve nepřáli, ocenili, čeho jste dosáhl.

Je to tak, těší mě to. Třeba když jsme jezdili do Vsetína, už od Zlína přes kopec jsem přemýšlel, co se na tom Lapači zase semele. Kdežto letos v zimě jsem tam přijel s Porubou a bylo to normálně na slzy. Diváci tam skandovali „Franta Výborný“ a pak „Franto, pojď to trénovat“ (smích). Potom se na mě lepili po zápase, zvali mě domů na panáky. Proti mě to byli mladí lidé, tak jim říkám, že přece pomalu ani nebyli na světě, když jsem do Vsetína dříve jezdil. A paní mi říká, že ne, že chodila už jako malá holčička a že si mě pamatuje, už když jí bylo devět let. Úžasné zážitky.

Už nechcete trénovat, ale u hokeje pořád jste. To váš syn David už hokej ani příliš nesleduje, je tím po bohaté kariéře přesycený?

Nedivím se mu. Odmalička měl tréninky, zápasy, cestování. Také si chce užít rodinu a věnuje se dětem. Po konci kariéry chodil hrát několikrát za týden do Letňan s dalšími bývalými reprezentanty a hráči NHL. Prakticky to tam pokaždé otvíral, řídil to, ale najednou s tím praštil, hodil pytel do garáže a řekl, že už nikam nejde. Výjimku udělal jen při loučení Martina Havláta v Brně. Martin to bral tehdy hodně profesionálně.

A Davidovi to moc nevonělo?

Martin mu říkal, ať přijede už den předem, že bude trénink a potom si dají ještě rozbruslení. A že s Patrikem Eliášem budou v první lajně, Jarda Jágr že bude až v druhé. David povídá, že mu je jedno, kde bude Džegr, ale že on přijede až na zápas (smích). Pak to kvůli zácpě na dálnici skoro nestihl. Nedivím se, že už s hokejem skončil, ani ta pozice sportovního manažera v Mladé Boleslavi nebyla pro něj. Chodit celý den s telefonem na uchu, řešit hráče, sponzory, peníze. Samozřejmě už to beru ve svém věku jinak, ale opravdu to není legrace.

Byť hraje Poruba v první lize teprve třetí sezonu, netají se velkými ambicemi. Může se jí v brzké době podařit postup do extraligy?

Teď je to atypická sezona pro každého, jsme šťastni za každý zápas. Ano, v Porubě jsou velké ambice, mluvilo se o postupu. Nejsem příznivcem takových prohlášení, ale kvalita v týmu je, vedení udělalo maximum. Nicméně hráči potřebují čas, změn bylo dost, stabilní ty výkony ještě nejsou. Restart po přestávce nás nezastihl v nejlepší formě, herně jsme oproti úplnému úvodu ligy ztratili. Máme čas dát se dohromady, věřím, že 6. ledna to zase vykopneme vítězně a že se hlavně bude hrát.