Přitom po loňské sezoně jste netajil, že se zahraničními trenéry Schallertem a Bajcem bylo ke spokojenosti dost daleko. A se Slovinci si rozumíte?

S oběma mám dokonce vynikající vztah. Odvedli už velký kus práce, která sice zatím není vidět, ale už jejich přístup ke zlepšení dosavadní žalostné situace něco napovídá.

Jsou však jen o dva až čtyři roky starší než vy. Nechybějí jim potřebné zkušenosti?

Trček získal medaili na mistrovství světa v letech a Šinkovec řadu let pracoval v Planici. Oba zdobí především lidský přístup.

Jak jste na tom zdravotně?

Delší dobu jsem měl problémy s kolenem, ale už jsem fit, nemusím chodit ani na injekce. Hodně mi pomohl právě Šinkovec, který má za sebou podobné patálie a prozradil mi, jaká cesta vede k úspěšnému vyléčení. Na trénincích tak mohu koleno už plně zatěžovat. Na noze musím ještě posilovat svaly. Zaměřili jsme se na různá cvičení a i v tomto případě je vidět znatelný pokrok. Mohu bez bolesti trénovat i skákat.

Jak náročný je váš současný tréninkový program?

Trenér Trček je ve své činnosti doslova šílený, nejraději by někdy pracovat 20 hodin denně. Mně to však vyhovuje, protože jsem podobný typ člověka, takže si i v tomto velice dobře rozumíme. Často mě slovinské duo musí brzdit, protože bych nejraději hned dělal to, co je v programu až na další den.

Jak často trénujete?

Každý den a vždy s chutí. Na rozdíl od ještě nedávné minulosti cítím, že to má smysl a pomáhá mi to. Domů se sice vracím dost unavený, ale věřím, že je to správná cesta, po které jsem se vydal. Takže zase mně nechybí motivace, kterou už jsem ztrácel.

Nebrzdí vás ani trochu vyšší věk?

Je mi 34 let, ale cítím se jako dvacetiletý. Hlavu se mi stále daří oblbnout a tělo se zatím neozývá, svědomitě plní mé požadavky.

Jak pestrá byla vaše letní příprava?

Byli jsme ve Slovinsku, Rakousku, Německu i Polsku a hodně času jsme strávili v Liberci, kde máme výborné podmínky, včetně regenerace. Pro mě to bylo dost důležité i z rodinných důvodů. Mohl jsem se aspoň trochu věnovat dětem.

Dočkal jste se v přípravě něčeho, co pro vás bylo novinkou?

Po několika fádních letech jsem se dočkal hned několika zajímavých změn. Začal jsem se učit úplně nové věci, což mě vždy baví. Těšilo mě, jak jsem se postupně v různých činnostech zlepšoval. Cítím určité zadostiučinění, že se mi i v mých letech daří odstraňovat chyby.

V čem vidíte hlavní důvod mizérie, do které se český skok dostal?

Především v tom, že velice brzy skončila generace s Poláškem, Štursou a Vančurou. To byli skokani, kteří by teď byli na vrcholu a patřili by do širší světové špičky. Ani se jim však předčasného odchodu nedivím, protože v době, kdy potřebovali výkonnostně růst, tak náš sport padal až na dno. I já jsem byl rozhodnutý, že budu končit.

Myslíte si, že tato mizérie už patří minulosti?

Ze dna je potřeba se odrazit a dost věcí nasvědčuje tomu, že se to daří. Vrací se
odpovídající přístup k závodníkům, což konkrétně znamená být na trénincích tvrdý a po nich kamarádský. A protože za posledních osm až deset let se skok na lyžích dost změnil, tak nesmí chybět odvaha, je potřeba respektovat všechny novinky a mít důvěru k trenérovi.

Co říkáte tomu, že brzy se má v Harrachově přestavovat můstek K120?

Než k tomu dojde, tak budu pořád stát nohama na zemi. Je to ale snad na dobré cestě. Český skok by se díky velkým akcím zase dostal do povědomí veřejnosti a moc by mu to pomohlo.

A jaké jsou vaše plány ty nejbližší i vzdálené?

V letošní sezoně se chci po dohodě s trenérem zúčastňovat různých závodů, zjišťovat své nedostatky a tedy vědět, na čem je nutné pracovat. Čili – spíš koukat po soupeřích a poučit se z jejich vydařených vystoupeních. Věřím, že se dočkám i nějakého pěkného výsledku, protože skoky mě pořád baví, jsou pro mě všechno. Tím dlouhodobým cílem či přáním je účast na Zimních olympijských hrách v roce 2026.