Před dvěma lety jste tvrdil, že byste se v kariéře rád ještě někam posunul. Povedlo se vám to, byť jste od té doby zůstal ve stejném klubu?

Klub se určitě zvedl, doplnili jsme kádr a v aktuální sezoně hrajeme i podle výsledků zase o poznání lépe. Podařilo se postavit opravdu silnou první lajnu, šlo to nahoru. Já jsem měl dlouhodobější smlouvu, takže jsem zůstal v Bremerhavenu.

Chtěl jste dosáhnout týmového úspěchu. Cítíte, že teď byste k němu mohli mít nakročeno? Po polovině severní části ligy se dělíte o první místo s Eisbärenem Berlín.

No, je to takové úsměvné. Když se podívám do Čech, kluci hrají docela často a už mají přes 40 zápasů. Kdežto my jsme začali až 18. prosince a máme jich teprve třináct. Hrajeme jednou, maximálně dvakrát týdně. Základní část se trochu zkrátila, moc se nehoníme. Ale je pravda, že náš mančaft sílu má, z těch třinácti duelů jsme prohráli jen čtyři. Teď se objevila jedna komplikace.

Jaká?

Náš nejlepší hráč, Slovinec Jan Urbas, má koronavirus. Tak uvidíme, jak na tom budeme i my ostatní zdravotně. Nemáme tolik hráčů na výběr, je důležité, abychom zůstali zdraví, aby se nám ten přiblblý covid vyhnul. Pokud budeme pohromadě, mohli bychom něco uhrát.

Jaký je vůbec systém německé ligy pro tuto sezonu?

Teď jsme rozděleni na dvě poloviny po sedmi týmech a hrajeme čtyřikrát každý s každým, čili 24 zápasů. V druhé části se utkáme dvakrát každý s každým s tou jižní polovinou. A potom by teprve mělo přijít play off, které bude také zkrácené, měly by se hrát série na dvě vítězná utkání. V březnu už budou zápasy častější, ale teď je to opravdu řídké, bez tempa.

Projevuje se to i na ledě?

To víte, že je to znát, navíc bez diváků. Pokud máte v únoru odehraných třináct zápasů, na tom hokeji se to projevit musí. Je to těžké, ale hlavní je, že se nakonec vůbec hraje. Play off by pro nás mohlo být výhodné, v tak krátkých sériích se může stát ledacos. Něco jiného je porazit třeba Mnichov nebo Mannheim čtyřikrát, něco jiného dvakrát.

V listopadu a prosinci jste před startem ligy hráli ještě pohár Magenta Sport Cup, kde jste došli až do finále. V nedohrané minulé sezoně jste byli šestí. Podtrhuje to, že Bremerhaven se zlepšuje?

Ano, to se ukázalo. Jsme schopní hrát s každým. Měli jsme v tom poháru lehčí skupinu, ale v semifinále jsme pak překvapili Mannheim. Až ve finále jsme prohráli s Mnichovem 5:7. Ten tým je doopravdy silný, první lajna patří k tomu nejlepšímu v celé lize, druhá a třetí jsou vyrovnané.

Přitom před dvěma lety jste říkal, že jde o rodinný klub s nejnižším rozpočtem v lize. A zněl jste malinko zklamaný, že vám tam chybí touha zvednout se výše.

Jsem tady čtvrtou sezonu a ono to není tak hektické, jak jsme zvyklí z Čech, kde v hokejovém prostředí chceme všechno hned. Tady nikam nespěchají, každý rok se klub postupně zvedl. A teď už začíná být i slyšet o tom, že by vedení chtělo nějaký úspěch, už má vyšší ambice.

Jak se srovnáváte s tím, že se o pozici v brance dělíte s Brandonem Maxwellem? Z třinácti zápasů jste startoval v pěti z nich a vaše čísla jsou slušná. Čtyři výhry, 1,81 gólu na zápas, úspěšnost 93,5 procenta.

Když těch zápasů není tolik, je to o to těžší. Dva týdny jsem už nechytal. Vždycky jsem byl zvyklý na jiný zápřah. Ale musím to brát, takhle to teď je skoro všude, že se gólmani točí.

Už v minulé sezoně jste měli zápasy s lotyšským reprezentantem Kristersem Gudlevskisem rozděleny rovným dílem.

To ano, ale bylo to dáno mým zraněním. Na tréninku jsem si zlomil prst a byl jsem dva měsíce mimo. Přišel on, chytal, pak jsme se nějak střídali, načež ukončili sezonu. Teď je ta situace jiná.

Jaký parťák je Maxwell? Ve Vítkovicích, Pardubicích, Mladé Boleslavi i Hradci Králové platil za obrovsky ambiciózního brankáře, který si hru soupeře mapuje do nejmenších detailů.

Profesně je to naprostý fanatik do hokeje, dává tomu všechno. Jinak máme spíš profesní vztah, není to velký kamarád. Vždycky jsem měl s druhými gólmany kamarádské vztahy, což teď rozhodně není. Ale navzájem se respektujeme.

Netrápí vás to? Když jste měl v Bremerhavenu české parťáky Jaroslava Hübla nebo Patrika Červeného, pochvaloval jste si to.

Je to velká změna. S Jardou i Patrikem jsme byli kamarádi, tady jsme spíš spolupracovníci. Ale v hokejovém světě je to asi normální. V týmu jsou jiní kluci, s kterými si popovídám. Není to o tom, že bych se nějak trápil, ono už mi také není dvacet let. S Brandonem zkrátka máme profesní vztah, pobavíme se jen o tom, co je potřeba. Na ledě mě to nijak neubíjí.

Jak vůbec funguje mezinárodní kabina, kde jsou jen dva rodilí Němci? Máte v šatně hráče ze zámoří, Dány, Slovince.

Funguje skvěle, parta drží pohromadě. My tady máme partičku čtyř Čechů a Slováka, ale nedá se říct, že by byly nějaké skupinky. Když je tady tolik cizinců, tvoří dohromady jednotný tým. O nás kluci říkají, že jsme česká mafie, se mnou jsou v týmu obránci Stanislav Dietz a Vladimír Eminger, útočníci Dominik Uher a Tomáš Sýkora ze Slovenska. Ostatní občas nechápou naši českou srandu, ale berou nás. (úsměv) Mančaft je charakterově super.

Sparta se v extralize přetahuje o první místo s Třincem. Sledujete ji?

Jasně, je vidět, jakou práci trenéři Josef Jandač a Miloslav Hořava za ten rok udělali. Přišly velké posily a Sparta je zpátky, kde by měla být. Sice se nedívám na celé zápasy, ale něco se ke mně samozřejmě dostane. Sparta je na dobré cestě, nákupy vedení dávají smysl.

Jak dlouho byste ještě chtěl chytat na nejvyšší úrovni?

Těžká otázka. Letos mi končí smlouva a na příští sezonu ještě nemám. Chtěl bych zůstat, ale teď je těžké nějak jednat, když nikdo nic neví. Týmy neví, jaký budou mít rozpočet, a do podepisování smluv se nikdo nežene. Jsem připravený, že to jednou skončí, už nejsem nejmladší. Ale chytat bych ještě chtěl, baví mě to, podávám nějaké standardní výkony. Byla by škoda nechat to být.

Optimální by bylo zůstat v Německu?

Ano, s rodinou se nám tady líbí, zvykli jsme si. Hledal bych něco tady.