„Je neuvěřitelné, jak rychle si člověk zvykne na nějaký život a vlastně si neuvědomuje, co má, dokud o to nepřijde,“ říká rodačka z Brna.

Na Zélandu s přestávkami žijete sedm let, aktuálně tedy v městečku Hawea Flat nedaleko Wanaky, kam jezdí na soustředění i čeští atleti. Můžete popsat místo, kde k neštěstí došlo? 

Stalo se to na pozemku paní Margaret, u které bydlím. Má tu dům a stodolu s obytnou částí, ve které jsem žila a která kompletně shořela. Bydlela jsem v ní od března a během státní karantény (kvůli epidemii covidu-19, pozn. red.) a hlavně po ní jsem vedle své práce paní Margaret, které je 79 let, pomáhala, protože byla po operaci kyčle. 

K požáru došlo minulou středu v době, kdy jste nebyla doma. Jak jste se o neštěstí dozvěděla?

Byla jsem ve městě za prací, živím se teď jako masérka. Když jsem se po ní podívala na telefon, tak jsme tam měla zmeškané hovory a SMS od souseda, který mi psal, že jsem vyhořela. Já si nejdříve myslela, že si dělá srandu, protože jemu samotnému shořel dům před dvěma měsíci, tak jsem mu hned volala a ukázalo se, že je to fakt. 

Hned jsem jela domů a po cestě v autě se mi honilo hlavou, že jsem někomu možná zapálila bydlení a že to budu muset uhradit. Máme tam i krb, ale byla jsem si jistá, že jsem ho zavřela. Ale hned jak jsem dorazila na místo, tak ke mně přišla paní Margaret a začala se mi omlouvat, že mi všechno shořelo, ale že to není má chyba, že ten požár začal na druhé straně stodoly. A to pro mě byla neuvěřitelná úleva, že jsem té paní nezpůsobila žádné trauma, ať už finanční, nebo jiné.  

Jak to vypadalo přímo na místě? 

Když jsme přijeli, tak ještě všechno dýmilo, ale hasiči to měli pod kontrolou. Stodola i moje malá komůrka byly spálené na troud, ale naštěstí se požár nerozšířil na dům paní Margaret, protože bylo bezvětří. Byla jsem šokovaná, jak to bylo všechno zničené, včetně okolí. Všude bylo hodně vody, jednak z hašení, ale také ze dvou obrovských barelů, které tam byly a roztavily se. 

Oznámili vám už hasiči, jaká byla příčina požáru? 

Každý den tu jsou inspektoři a vrtají se v popelu, ale myslím, že to prohlásí za neznámou příčinu. Mají tipy, že by to mohlo být z baterky nebo ze samovznícení ze starých olejů, ale přesně to nevědí. 

Co všechno vám oheň vzal? 

Dá se říct, že všechno, co tam bylo. Oblečení, foťák, počítač, sbírku fotografií, dokumenty, šest párů závodních lyží, dva snowboardy a spoustu dalšího sportovního vybavení. A také peníze v hotovosti, které jsem tam měla schované. Zůstalo mi vlastně jen to, co jsem měla s sebou, když jsem jela do práce, tedy auto s masérským lehátkem a z oblečení tričko, kalhoty, pantofle. 

Co vám teď nejvíce chybí v každodenním životě, co musíte akutně řešit? 

Naštěstí můžu dělat svoji práci, protože mi zůstalo to lehátko, dva ručníky, jeden olej a dvě prostěradla. Dost mi chybí počítač a taky samozřejmě řeším nové bydlení, protože teď žiju s paní Margaret v jejím domě, ale tam zůstat nemůžu, protože pokojík, ve kterém jsem, je už plný věcí její rodiny a já tam žiju v krabicích. Lidé z okolí – kteří jsou skvělí – mi nabízejí oblečení, postel, polštáře, kávovary a další věci, ale já zatím nemůžu tuhle pomoc přijmout, protože to nemám kam dát. 

Pár dní po požáru jste založila finanční sbírku, která vám má pomoci s životním restartem. Co všechno z ní plánujete zaplatit? 

Hlady neumírám, ale v první řadě potřebuju nějaké peníze do začátku, protože jsem tam měla opravdu rok práce v penězích, zhruba deset tisíc dolarů (cca 150 000 korun, pozn. red.) a ty jsou nenávratně pryč. Abych měla na případnou letenku zpátky do Česka, nějakou finanční rezervu, abych nemusela počítat, jestli pojedu do města jednou nebo dvakrát denně nebo co si můžu dovolit nakoupit k jídlu. Shořel mi také počítač, foťák a další věci, které potřebuji ke každodennímu životu. Hrozně moc bych také chtěla pomoci paní Margaret, protože to vypadá, že jí pojišťovna škody nenahradí, jelikož tu moji obytnou jednotku neměla pojištěnou, jen stodolu, a ještě na nízkou částku. A samozřejmě se chci co nejdříve vrátit ke svým sportovním aktivitám, já bych umřela, kdybych je nemohla dělat. Budu potřebovat nové lyže, prkno a všechny ty další věci.

Co se týče lyží, tak Český skikrosový tým na sociálních sítích hlásil, že vám nějaké lyže obstará, a materiální pomoc slibuje i Svaz lyžařů. 

Fakt? Já jsem si i říkala, že bych se ozvala svým dřívějším sponzorům, aby mi přispěli na obnovu zimní výbavy, kterou jsem měla hodně dobrou. A navíc se nedá jen tak koupit. 

Jak na tohle neštěstí reagovala vaše rodina? 

Rodina mi neuvěřitelně pomáhá i takhle na dálku. Samozřejmě si o mě dělají starosti a byli by nejradši, kdybych se sebrala a vrátila za nimi hned domů, protože jim chybím. Ale já bych tu chtěla zůstat, i přes to všechno, co se mi tu stalo. Asi jsem tady už nějak přirostla, a kdybych se vrátila, tak by to asi pro mě byl vlastně takový útěk od něčeho, taková vnitřní prohra. 

Jak moc vám tahle událost změní život? Dá se říci, že je to totální zvrat a možná nejvýznamnější moment vašeho života, nebo to berete jako událost, které se prostě stávají? 

Na jednu stranu si říkám, že se až tolik nestalo. Jsou lidi, kteří prožívají mnohem horší věci a na rozdíl ode mě jim nikdo pomoci nemůže. Ale na druhou stranu je to pro mě určitě nový start, něco jako když jsem vyšla ze školy, je potřeba všechno vystavět odznovu. Určitě je to moje největší výzva v životě. Tedy když nepočítám, že jsem tady skočila nejvyšší bungee jump v životě, to bylo také strašné (smích).