Třiačtyřicet let není pro sportovce s vaší udržovanou postavou nijak veteránský věk. Ještě aktivně hrajete?
Ukončil jsem kariéru letos v létě. Snažil jsem se poslední roky poflakovat po nižších soutěžích. Kopal jsem u nás v Neveklově, kde mám barák, za místní Sokol, který hraje okresní přebor na Benešovsku. Poslední štací byla I.B třída ve Středočeském kraji v TJ Jíkev. Sešlo se nás tam díky místnímu mecenáši více hráčů, kteří prošli v mládí Slavií nebo Spartou, byť se do první ligy nepodívali. Ale časová náročnost mi jasně ukázala, že se to už nedá stíhat. Zvládl jsem jen šest zápasů, víc nešlo.
Patříte do nevelké množiny hráčů, kteří prošli Slavií a Spartou. Když přiskočí derby, komu fandíte?
Nebudu zastírat, že Slavii. Vyrůstal jsem v ní od šesti let, jsem odchovancem, kopal jsem v ní do šestadvaceti, kdy jsem odešel do zahraničí. (ruský klub Rubin Kazaň) Ve Spartě jsem strávil jeden rok. Přiznávám, že v derby fandím Slavii. Nejsem ten typ, abych napadal fanoušky soupeře, pálil vlajky, to ne, ale jsem slávista.
Do Slavie jste se po uzavření profesionální kariéry vrátil jako trenér mládeže. Měl jste v družstvu některé hráče ze současného týmu?
Působil jsem u devatenáctky, dříve staršího dorostu, společně s Martinem Poustkou, který byl hlavní trenér, já jeho asistent. Měli jsme dva roky v kádru Tomáše Součka. Úžasně se výkonnostně zvedl, když odešel do anglické Premier League, udělal mi hroznou radost. Měli jsme také Kuchtiče (Jan Kuchta), Pavel Bucha nyní kope v Plzni a patří k pilířům, brankář Martin Otáhal chytá za Vyšehrad. Byli to zajímaví hráči.
Jste na ně hrdý?
Nebojím se říkat, že jsou to moje děti. Byly to pro ně vlastně nejdůležitější roky, kdy se fotbalová kariéra láme. Kdy se ukáže, kdo půjde nahoru a kdo toho třeba zanechá. Co se naučí v tomto věku, to v nich zůstane. Trénovat dospělé je něco jiného, jde spíš o skladbu mužstva a taktiku. Mám proto hezký pocit, že jsem je trénoval a někam to dotáhli. A ještě neřekli poslední slovo.
Udržujete s nimi, například se Součkem, nadále kontakt?
Tomáše jsem loni oslovil, jestli by nepřijel na můj kemp pro mládež, který každý rok pořádám v Jánských Lázních. Velice ochotně nabídku přijal. Bohužel pak se to časově nesešlo. Víme nadále o sobě na sociálních sítích.
Slavia vám dělá radost, ale co Sparta? Často se probírá, že nemá kvalitní stopery. Co o tom soudíte jako bývalý reprezentant na tomto postu?
Se stopery mají dlouhodobé problémy. Vlastně co odešli Erich Brabec, Michal Kadlec, Tomáš Sivok, také Jakub Brabec, nemají velkou spolehlivou osobnost. Tomáš Ujfaluši nepomohl, nastoupil jen v poháru a pak se zranil. Teď nebyli zdraví Čelůstka, slovenští obránci Štetina a Hancko. Mají to rozpadlé a není v české lize z čeho vybírat. Co tu je, má Slavia.
Nyní je Slavia úspěšná, za čtyři roky dobyla tři tituly, za vaší éry ani jeden. Byl jste v ní ve špatnou dobu?
To bych ani neřekl, dvakrát jsme získali Český pohár, jinak jsme končívali druzí za Spartou. Nejblíže jsme mu byli asi v ročníku 1999/2000, kdy jsme pod trenérem Ciprem měli náskok snad dvanácti bodů a prohráli až ve 24. kole na Viktorii Žižkov. Ale pak jsme v závěru dostali bůra na Spartě. (1:5, 28. kolo – pozn. red.) Bohužel se nám to nikdy nepodařilo. Sparta měla snad lepší hráče, neměli jsme možná štěstí, nedokážu říct, proč jsme to ani jednou neprolomili.
Utekla vám i Liga mistrů. Už to přebolelo?
To mě pořád mrzí. Pokaždé nám chyběl kousek. Nejblíže snu jsme byli se Šachtarem Doněck (srpen 2000), kdy jsme na Strahově dostali v poslední minutě gól po rohu, v prodloužení inkasovali druhý a nepostoupili. To byl šok, pořád ho mám v hlavě.
Ten samý rok jste zažil olympijský turnaj v Sydney s výběrem do 21 let s remízami s USA a Kamerunem a prohrou s Kuvajtem. Byl to neúspěch?
Vzpomínám na něj často. Napřed euforie při postupu na olympiádu, na evropském šampionátu juniorů na Slovensku nás porazili jen Italové ve finále s famózním Pirlem. Do Austrálie jsme se moc těšili. Ale bylo to daleko, turnaj a příprava na něj si vyžádala přerušení ligy, někteří hráči do Sydney letět nechtěli, nelíbilo se to ani vedení klubů. Výsledkově to byl neúspěch, vrátili jsme se jako zpráskaní psi, jak se říká. Ze Slavie jsme se zúčastnili jen dva, já a Lukáš Došek. Slavia si zápasy odložila, pak nám některé v rychlém zatížení unikly. Já měl po návratu strašnou formu, to si vzpomínám, snad nejhorší můj půlrok ve Slavii. Hrozně jsem se trápil, lidé na mě pískali, bylo to nepříjemné. Trvalo, než jsem se z toho dostal.
Ale můžete říci – byl jsem olympionik, reprezentoval jsem vlast na největší sportovní akci na světě.
To ano, to je ta příjemnější stránka, navíc fotbalisti od té doby na olympiádě nebyli. I když jsme moc z té atmosféry, o které ostatní rádi mluví, moc nepoznali. Bydleli jsme na hotelu, jednou jsme byli v české vesnici na společenské večeři. Moc zážitků nemám.
V kvalifikaci na ME 2004 v Portugalsku, kde se podle odborníků představil nejlepší výběr v historii samostatného českého týmu, jste nastoupil při vítězném duelu v Rakousku. Není vám líto, že jste z Brücknerova týmu vypadl?
Moc mě to mrzí, protože kdybych zůstal ve Slavii a byl nadále na očích, tak jsem možná do Portugalska jel. Ale ve Slavii nastaly nějaké finanční potíže, ruská Kazaň nabídla údajně 75 milionů korun, vedení takové peníze potřebovalo. Už jsem byl s Pepou Jinochem (sportovní ředitel) dohodnutý na tříletém prodloužení smlouvy, pak se ozvala Kazaň. Já po pěti letech v lize ve Slavii a před tím roce v Bohemce do zahraničí chtěl, to nepopírám. Ale do Ruska tehdy moc fotbalistů ze Západu nechodilo, jen z Východu, nebyli jsme tolik na očích. Ani Jirka Jarošík, jenž získal titul v CSKA Moskva, natož já v Tatarstánu až někde za Volhou. Rozhodly finance.
Povídalo se, že vás majitel vyplácel v hotovosti – v dolarech – a vozil jste domů peníze v igelitkách. To jste dostal oficiální od klubu, nebo měl svoji?
Já používal sportovní tašku, kterou jsem tam dostal na špinavé prádlo. Do ní jsem to nasoukal. Létalo se přes Moskvu, nebo jinou cestou přes Samaru a Frankfurt. Peníze jsem však posílal po částech do různých bank, v batohu jsem je neměl, to ne. Nevím však, jak jiní. Byly to slušné částky, v přepočtu šly do milionů korun. Měsíční plat na ruku, jednou za rok bonusy a větší sumy. Klub podporovala místní vláda. Tatarstán, který má v Ruské federaci statut autonomie, je hodně bohatá země.
Kromě angažmá v Rakousku a Německu jste zažil i další exotičtější destinaci v Turecku. Bylo to podobné?
Na kulturu trošku podobné, ale víc jsme se dostali mezi lidi. Rusové nechodili nikam, doma popíjeli vodku, muslimové alkohol nesmějí, zakazuje jim to náboženství. Na veřejnosti v žádném případě, doma v utajení možná občas někdo. Neviděl jsem spoluhráče, že by se napili ani piva. Ale zapálili si. V kabině před tréninkem se normálně kouřilo.
Potřeboval jste opět tašku na výplatu?
Ne, všechno probíhalo oficiálně, šla mi na účet. Byly tam však jiné zvláštnosti. Všechny tři ankarské kluby, tedy můj Ankaraspor, Gençlerbirliği a Ankaragücü hrály na jednom stadionu, měli jsme jen své malé sportovní centrum. Nijak velké zázemí, jezdilo se potom za město, kde rekonstruovali starý areál. Pak už byly podmínky slušné. Ankaraspor a Ankaragücü měly ovšem stejného vlastníka, když to zjistila FIFA, musel jeden jít dolů ze Süper Lig. Odnesl to Ankaraspor, který se později přejmenoval na Osmanlispor. Sledoval jsem to, nějaké vazby jsem si pochopitelně vytvořil. My hráli o záchranu, uspěli jsme, další rok skončili šestí. Docela vydařené angažmá.
S dalšími jste si vydělal docela slušné peníze. Myslel jste si, že jste finančně zajištěný?
O tom jsem byl přesvědčen. Nebyly to stovky milionů, ale desítky, na investice slušné. Jako fotbalista jsem nijak neškudlil, měl jsem rád hezký život, ale ani moc neutrácel, abych všechno nerozfofroval. Nehrál jsem automaty, překotně nesázel, natož drogy. Něco jsem si našetřil. Seznámil jsem se a začal spolupracovat se zakladateli řetězce restaurací Ambiente. S jedním z nich jsem později vstoupil do dalších projektů a on otevřel další čtyři restaurace s italskou kuchyní. Vložil jsem do toho nemalé peníze a půjčil jsem mu i dost vysokou částku na rozjezd.
Ve vašich slovech cítím nějakou zradu. Co se stalo?
Uměl to dobře, byl pracovitý. Fungovalo nám to deset let, otevírali jsme další hospody, příjmy a výdělky byly. Peníze, co jsem mu půjčil na rozjezd, mi sice nevracel, ale jelo to. Dlouho jsem to neřešil. Když jsem ho později vyzval k vrácení, tak jsem postupně začal zjišťovat, že mě i dalšího společníka okrádal.
Jak váš obchodní partner, který vás ošidil, dopadl?
Zkrachoval, on šel do insolvence, proběhl soud, dluží celkem asi 160 milionů. Nedávno byl nepravomocně odsouzen k šesti letům odnětí svobody za podvod. Odvolal se, ale podle mého je to z jeho strany bez šance. Všechno se prokázalo.
Věříte, že dostanete peníze ještě zpět?
Nějaká šance je občansko-právní cestou, budu je vymáhat. Dlouho nikdo netušil, do jaké se dostal situace, žil si na vysoké noze, je sběratelem starých aut, veteránů. Má někde schované mercedesy, pátrá se po nich. Ke konci si půjčoval už na lichvu, půjčil si milion a splácel měsíčně úrok padesát tisíc. To se nedalo ustát. Přitom peníze z restaurací byly velké, příjem milion za měsíc. Nemusel už nic dělat. Nechápu. Ale pořád měl málo.
Vy jste se také dostal do finančních potíží?
Rozestavěný barák, rozvod. Nebylo to jednoduché, ale tak nějak jsem se s tím popral. Vyškolilo mě to. Nejsem první ani poslední, koho podvedli, ale nečekal jsem to. Zvláště, když to mnoho let docela šlapalo.
Jak jste složité období zvládal?
Pět let jsme se ze všeho vzpamatovávali, moje nová paní mě ale úžasně podržela. Máme nyní šestiletého kluka, tehdy mu byl rok, najednou na krku hypotéka, výdaje, kapitál jsem už měl minimální. Trénoval jsem sice mládež v Bohemce a na Slavii, ale to nejsou vysoké příjmy. Věřil jsem však, že se dostanu výš, k profi týmu, ale bohužel. Nakonec jsem Slavii opustil, když ji převzal nový majitel Aleš Řebíček. Potřeboval jsem volno, neplacené, asi na tři měsíce, kdy jsem potřeboval rozjet nový zdroj obživy, hospodu tady blízko u nás. Tehdejší šéf mládeže v SKS pan Plíšek na mou žádost nepřistoupil a rozešli jsme se.
Hospoda vás uživila?
Nebylo to úplně špatné, ale velmi náročné na čas a chybělo mi trénování. Po roce jsem činnost ukončil.
Na podnikání jste však nezanevřel, teď rozjíždíte internetový obchod s horskými koly. Jde to?
Otevřeli jsme eshop, nabízíme horská kola všech typů. Rozjezd nebyl nejhorší, ale teď v koronavirové situaci to není žádná sláva, je nutný i osobní kontakt se zákazníkem. Partnerka si také otevřela obchod s květinami, nebo spíš dekorací.
Čekáte na peníze od soudu?
Bylo by to příjemné, hned bych se dostal do finanční pohody. Ale neupínám se k tomu, už jsem to spíše odepsal. Začali jsme znovu od nuly a věříme, že lepší časy nastanou.
Vrátil byste se k trénování mládeže?
Kdyby se nějaká šance naskytla, tak velice rád. Myslím si, že mám co předávat, něco jsem zažil, něco už odtrénoval, mám co klukům dát. Míval jsem s nimi dobré vztahy, nadstandardní.
Pocházíte z fotbalové rodiny, ligu hrával váš otec Václav, docela vysoko i jako trenér se prosadil starší bratr Michal.
Táta je na nás určitě pyšný. Já asi to dotáhl jako hráč dál, bratr jako trenér, vedl ligové týmy Bohemky, Slavie, teď je šéfem mládeže na Bohemians. Má nejvyšší licenci, já ještě ne.