Ve vašem profesním životě jsou jenom tři kluby: Sparta, Boloňa, Hradec. Většina fotbalistů ve vašem věku má životopis mnohem pestřejší. Čím to je? Jste konzervativní?

Z jedné strany jsem určitě konzervativní, ale z té druhé se prostě tímto směrem moje kariéra vyvinula. Když jsem byl jako mladší ve Spartě, tak nabídky přicházely, ale kluby se například nedohodly. Pan Křetínský si mě vážil na určitou cenu, kterou požadoval – tuším, že tehdy to byly čtyři miliony eur. Povedlo se to až v případě Boloni.

Odcházel jste ze Sparty ve 24 letech. Nebylo to relativně pozdě vzhledem k tomu, že jste platil za jeden z největších talentů českého fotbalu?

Přestupu do Boloni možná předcházelo pár prováhaných možností, ale já jsem na odchod tolik netlačil, protože jsem se na Letné cítil dobře. Nechtěl jsem odcházet za každou cenu a před sebou jsem měl Euro 2016, věděl jsem, že když budu ve Spartě, tak to pro mě bude jednodušší. Čekal jsem na správnou chvíli, která se mi naskytla až po šampionátu.

Vybral jste Boloňu a později jste prohlásil, že právě v Itálii jste poprvé v životě ztratil chuť do fotbalu. Litujete zpětně své volby?

První rok byl skvělý, v tu chvíli jsem určitě nelitoval. Odehrál jsem všechny zápasy, měl jsem nějaké asistence i góly. Ale v další sezoně… Jak říkáte, člověku proběhne hlavou, jestli se rozhodl správně. Naštěstí potom přišel nový trenér Filippo Inzaghi, který mi dal znovu šanci, a zase jsem cítil, že jsem důležitý. Pak už to bylo fajn, tým převzal Siniša Mihajlovič, což byl nejlepší trenér mojí kariéry. Jsem strašně rád, že jsem měl tu možnost ho poznat.

Po čtyřech letech přišel návrat do Sparty. Varianta zůstat v zahraničí se nerýsovala?

V Boloni jsme se bavili o prodloužení smlouvy, ale nic nebylo na papíře. Zvažoval jsem možnosti, kam bych mohl jít, a ozval se Tomáš Rosický. Je to můj dětský vzor, a když vám zavolá a má o vás velký zájem, potěší to vaši osobnost i vaše ego. Bylo těžké mu říct ne, navíc Sparta je prostě srdcovka. Měl jsem v živé paměti, jak jsme vyhráli titul a hráli vysoko v Evropské lize. Navíc jsme čekali druhé dítě a já jsem si uvědomoval, že by to bylo jednodušší i pro manželku.

Nakonec se titul povedl loni, ale to už jste ve Spartě zase nebyl…

Ano, byl to pro mě takový hořkosladký titul. Cíl, který jsem si dal, se splnil, ale už beze mě. Já už neměl možnost zasáhnout k prvnímu týmu. Spartě každopádně budu pořád přát i díky momentům, které jsem tam mohl prožít. Ať už jako dítě, žáček, dorostenec, nebo později v áčku. Poznal jsem na Letné spoustu lidí, mezi kterými mám doteď nejlepší přátele a stýkám se s nimi. Je toho daleko víc než můj konec, který se úplně nepovedl.

Než jste odešel do Hradce, ještě jste stihl přípravu pod Brianem Priskem. Jak jste si navzájem sedli?

Měl jsem možnost ho poznat měsíc a Briana si cením jako strašně fajn chlápka. Několikrát za mnou přišel a ptal se mě, jak se cítím a jestli něco nepotřebuju, a to i v době, kdy jsem byl v B-týmu. Za mě je to nejen skvělý trenér, což všichni vidí na výsledcích, ale také výborný člověk.

Vaše druhé angažmá ve Spartě hodně ovlivnily zdravotní problémy, prodělal jste život ohrožující plicní embolii. Jak hodně vás tato zkušenost změnila?

Hodně. Nějakou dobu potom jsem se s tím ještě psychicky pral. Nikde jsem to neventiloval, nikde jsem o tom nemluvil, ani teď se na to nechci vymlouvat. Prostě se to stalo a jediné, co jsem vyhodnotil špatně, byl brzký návrat.

Po třech měsících už jste byl zpět v soutěžním utkání…

Po fyzické stránce jsem byl v pořádku a lékaři mi to umožnili. Ale pořád jsem to měl v hlavě a často jsem se hlídal, občas jsem si připadal, že se o sebe až bojím.

Což je ale pochopitelné.

Ano, musím říct, že v jednom zápase se mi i stalo, že jsem myslel na to, aby se mi něco takového nestalo znovu. Když je člověk takto nastavený do utkání, tak ho to ovlivní, ale bylo těžké si to přiznat. Nebo i třeba jít za trenérem, který dává najevo, že už vás potřebuje, a vy mu chcete vyhovět. A nejenom jemu, ale i týmu, protože si myslíte, že mu máte co dát. Jenže jak říkám, bylo to zbytečně brzo. A teď to postupem času vnímám jako největší chybu, že jsem se měl dát hlavně do pohody a výkony by byly lepší.

A už jste psychicky v pořádku?

Jsem. Skončila sezona a já jsem pak byl rok v béčku, to už jsem se cítil skvěle a žádné problémy jsem neměl. Často slýcháte, že zdraví je to nejdůležitější, ale když vám nic není, může to znít jako klišé. Když se pak něco stane, tak to přehodnotíte a víte, že častokrát řešíte úplné blbosti.

Nyní jste v Hradci a poprvé v Česku jste poznal jiné prostředí, než je Sparta.

Přesně tak. Ze začátku jsem nevěděl, co od toho čekat. Ale teď můžu říct jenom samá pozitiva. Jak jsem se zmínil, kluci mě hned přijali a pořád je to s nimi super, je tu sranda a rád s nimi trávím čas. Do kabiny se vždycky těším. A věřím, že zlepšíme i výsledky, které by mohly být trošku lepší.

Takže si angažmá užíváte?

Svoje výkony hodnotit nebudu, to nechám na jiných. Ale já jsem v Hradci celkově spokojený. Přišel jsem do klubu, který má skvělé zázemí a nádherný stadion. Co se týče všech lidí kolem, hned mi byli nápomocní. A v neposlední řadě je tu skvělá kabina. Super parta, super kluci. Takže toto bylo mnohem jednodušší.