Až v deváté sezoně světového šampionátu formule 1 se Britové dočkali svého prvního mistra světa.

Po dvou Italech a takřka neporazitelném Argentinci Juanu Manuelu Fangiovi se koruny krále Grand Prix dočkal v ročníku 1958 Mike Hawthorn ve Ferrari.

Devětadvacetiletý Brit porazil o jediný bod svého krajana Stirlinga Mosse, který závodil ve Vanwallu. Rozhodl tehdy až poslední závod v ulicích marocké Casablanky.

Okamžitě po zisku titulu Brit přezdívaný „Motýlek“ oznámil odchod z formule 1. Začal se věnovat psaní knih pro děti, v nichž vystupoval nejen zcela fiktivní Carlotti, ale také on sám a další tehdejší jezdci.

První z nich vyšla v roce 1958 pod názvem Carlotti Joins the Team (Carlotti přichází do týmu) a druhá v roce 1959 pod názvem Carlotti Takes the Wheel (Carlotti se ujímá volantu).

Další knihy už nevyšly, protože 22. ledna 1959 Hawthornův život vyhasl. Stalo se tak při dodnes zcela nevyjasněné havárii.

Smrt přišla na silnici

Hawthorn zemřel při havárii svého nového Jaguaru 3,4 l na obchvatu města Guildford.

K nehodě došlo na notoricky nebezpečném úseku silnice, který byl v předchozích dvou letech místem patnácti vážných nehod, z nichž byly dvě smrtelné. Vozovka byla v té době navíc mokrá.

Hawthorn při rychlé jízdě – jeden ze svědků odhadl rychlost na skoro 130 km/h – předjel sportovní vůz Mercedes-Benz 300SL, který řídil jeho známý, manažer svého týmu F1 Rob Walker.

Při vjezdu do pravotočivé zatáčky krátce po předjetí Mercedesu Hawthorn narazil do sloupku s nápisem „Držte se vlevo“, který rozděloval jízdní pruhy.

Brit ztratil kontrolu nad vozidlem. Jaguar se střetl s protijedoucím nákladním vozem Bedford. Od něj se odrazil a bokem vletěl do stromu u silnice, který silná rána vyvrátila.

Náraz způsobil Hawthornovi smrtelná zranění hlavy a odhodil ho na zadní sedadlo.

Od začátku se spekulovalo, že Hawthorn a Walker spolu závodili. Tomu by odpovídal fakt, že manažer odmítl vyšetřujícímu soudci sdělit svoji rychlost v momentu havárie.

Ostatně sám Walker o 29 let později přiznal, že se s hvězdou F1 po silnici honil, ale policista vyšetřující havárii mu řekl, ať to nikde neříká, aby na něj nepadla odpovědnost za havárii. Oficiální příčinou Hawthornovy smrti tak zůstává nešťastná náhoda.

Zatímco Britové a fanoušci Ferrari smutnili, ve Francii se zpráva o tragédii setkala s chladnou odezvou.

Francouzi totiž nemohli britskému závodníkovi zapomenout, co se dělo v roce 1955 během čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans.

Rampa smrti a nevhodné oslavy

Hawthorn, který se ve voze Jaguar střídal s krajanem Ivorem Buebem, patřil mezi favority 23. ročníku slavného závodu. Ovšem britské vozy měly silné vyzývatele v podobě továrního týmu Mercedes-Benz.

Ve 34. okruhu došlo k fatální tragédii. Francouzský jezdec Pierre Levegh (občanským jménem Pierre Bouillin) se dostal do kritické situace, která skončila katastrofou.

Na vině byla skutečnost, že v Le Mans neměli v té době oddělené boxy. Jezdci stavěli v pravém pruhu cílové rovinky a kolem nich se v dalších dvou jízdních stopách řítili soupeři v rychlosti přes 250 km/h.

Hawthorn se na poslední chvíli rozhodl zajet do depa a doslova „na pětníku“ zastavil svůj Jaguar. Tím dostal do problémů dalšího Brita Lance Macklina ve výrazně pomalejším a hůře brzdícím Austinu-Healey. Tomu nezbylo nic jiného než udělat „myšku“ doleva.

Jenže tam se v plné rychlosti řítil v té chvíli druhý Levegh. Za ním jel i Juan Manuel Fangio v dalším Mercedesu.

Levegh neměl čas zareagovat a po zadní části Austinu-Healey téměř jako po rampě vyletěl mezi diváky. Macklinův Healey z místa katastrofy unikl, vyhnul se jí i Fangio. „Pierre mi zachránil život, na poslední chvíli zvedl ruku a já začal brzdit,“ vzpomínal později Argentinec.

Mercedes způsobil na tribunách doslova masakr. Kromě jeho pilota zemřelo minimálně 83 diváků. Oficiální čísla jsou údajně podhodnocená. Očití svědci totiž hovořili minimálně o stovce obětí.

Závod přesto pokračoval. Pořadatelé se k tomu rozhodli proto, aby odjíždějící diváci neblokovali přístupové cesty záchranářům.

Po 24 hodinách vyhráli Hawthorn a Bueb s náskokem pěti kol na posádku Aston Martinu Peter Collins – Paul Frère.

Hawthorn si ani na okamžik nepřipouštěl, že by za neštěstí byl – byť jen třeba částečně – zodpovědný. Všechno završil radostnou sprchou šampaňským na stupních vítězů, což Francouzi brali jako pohrdání oběťmi katastrofy.

Aby toho nebylo málo, tak se Brit o mrtvých v Le Mans bezcitně vyjádřil i ve svém životopisu.