Kudy vedla vaše cesta až k tomuto nečekanému, a tedy i velice cennému úspěchu?

Hokej hrál můj starší bratr, a protože se mi tento sport líbil, tak jsem ho v osmi letech ve Kbelích taky zkusila. Zpočátku v klukovských týmech, což bylo pro moji pozdější sportovní kariéru určitě dost důležité. Už v juniorské kategorii jsem oblékla reprezentační dres a podepsala jsem se i pod úspěchy ženského národního družstva na dvou evropských i světových šampionátech.

Kdy jste si řekla, že byste se hokejem mohla živit?

Někdy na základní škole. Později jsem však zjistila, že v Česku se zlepšováním výkonnosti nemůžu počítat. A tak jsme po maturitě udělala v osmnácti letech první zahraniční krok, a to do německého Bonneru.

Tím se splnilo vaše přání stát se profesionálkou?

Kdepak! Vydělávat hokejem jsem si začala mnohem později. Moje počáteční pobyty v několika německých klubech financovali rodiče. Nebylo pro mě jednoduché být poprvé sama v cizím prostředí.

S čím jste se musela potýkat?

Myslela jsem si, že nebudu mít jazykové problémy, ale zjistila jsem, že na potřebnou komunikaci moje němčina ze školních lavic nestačí. A tak jsem si začala uvědomovat, že zdaleka nejde jen o sport, ale o život jako takový. Poznávala jsem cizí kultury a postupně se seznamovala s různými lidmi, kteří mi pomáhali překonávat především strach z neznáma. Díky silné vůli a velké píli jsem se snažila sama sobě dokázat, že to zvládnu. Každopádně život v zahraničí mi otevřel oči.

Zkušenosti jste získávala v osmi zahraničních klubech. Ve kterém pro vás byly nejcennější?

Po hokejové stránce v nizozemském Larenu. Potvrdila jsem si tam, že tamní liga se právem považuje za nejlepší na světě. Po náročné přípravě jsem mohla být spokojena, že patřím do týmu, který produkuje nejlepší hokej, jaký jsem do té doby zažila. Byla to pro mě sezona plná velice bohatých zkušeností.

Kde jste naopak k plné spokojenosti měla daleko?

Je to paradox, ale zase to bylo v Nizozemsku, kde si mě jako člověka moc nevážili. Při nevalném lidském přístupu jsem poslouchala jen různé sliby, které neplnili. Stále jsem se musela hlásit o svá práva. I z tohoto pohledu to byla pro mě velká zkušenost.

A na které zahraniční angažmá vzpomínáte nejraději?

Nejzajímavější byla jedna sezona v Tasmánii. Pokud jde o hokej, tak tam mají úplně jinak nastavené myšlení. Základem je pro ně rychlost a útočení všemi hráčkami. Bylo dost obtížné se tomuto systému přizpůsobit, ale nakonec jsme se navzájem něčemu naučili. Za celkový pobyt bych pak jedničku s hvězdičkou dala Austrálii i Tasmánii. Nalezla jsem tam nádherný kus přírody a skvělý životní styl plný srdečnosti, přátelství a otevřenosti. Lidé jsou plni energie a vždy připraveni vám v čemkoli pomoci.

Poslední dva roky oblékáte dres belgické Braxgaty. Převládají pozitiva?

Můžu říct, že jsem na správném místě. Jsme v popředí ligové tabulky, produkujeme hokej na velice dobré úrovni a pořád se můžu učit nové věci. Uspokojuje mě i celkové angažmá. Jsem dobře ohodnocená a všichni se mnou jednají nejen jako s hráčkou, ale i jako s člověkem, čehož jsem se ve zmíněném Nizozemsku nedočkala.

V roce 2012 jste s kostním nádorem skončila na operačním sále. Nelimituje vás to?

Jen jsem si musela zvyknout na nošení speciální čelenky. V běžném životě ani při hokeji nad tím nepřemýšlím. Nic mě nebolí a nejsem ničím limitována. Nicméně si myslím, že mi to trochu otočilo myšlení. Měla jsem čas uspořádat priority a třeba i změnit některé názory.

Zažila jste při svém častém cestování něco výjimečného?

Mám to dokonce ještě v živé paměti, protože se to stalo loni v létě při cestě národního družstva do Skotska. Cesta byla pohodová, ale na letišti a potom i v hotelu celá naše výprava marně čekala na zavazadla. A tak aspoň nejnutnější osobní věci bylo nutné si koupit, zatímco veškeré sportovní vybavení nám půjčili naši skotští hostitelé. Do smíchu nám samozřejmě moc nebylo, ale tato situace náš tým ještě víc stmelila. Mimochodem, ztracená zavazadla se našla až skoro za měsíc.

Zmínila jste se o tom, že v Česku jste se zlepšováním své výkonnosti nemohla počítat. V čem vidíte největší rozdíl v porovnání se zeměmi, ve kterých jste se s pozemním hokejem seznámila?

V Česku se provozuje hlavně díky rodinným vazbám, pouze pro radost, bez velkých ambicí. Chybějí sponzoři, a tím i potřebné finanční injekce. Například v Německu je o tento sport mnohem větší zájem a má i odpovídající zázemí. Stejně tak v Belgii, kde většina ligových hráček je pod smlouvou. Naopak všechny reprezentantky z českých klubů jsou amatérky. K větší popularizaci bohužel nepomohlo ani loňské pražské stříbro z mistrovství Evropy II. divize, které nám nečekaně otevřelo dveře právě do olympijské kvalifikace v Indii.

A s jakými představami na ni odlétáte?

Žádná z nás neví, co všechno nás tam čeká, ale stojíme nohama na zemi. Ve světovém žebříčku jsme sice až na 25. příčce a všechny týmy, se kterými se utkáme, jsou před námi. Patří nám tedy role outsidera, ale míček je kulatý a stát se může všechno. Příprava byla v rámci českých podmínek kvalitní, jen v ní mělo být v porovnání se zkušenějšími soupeřkami víc zápasů. Snad můžu mluvit za celý tým, že jsme dobře naladěné, nemáme co ztratit a věříme v úspěšné vystoupení, kterým by se splnil náš velký olympijský sen.