Byl pracovitý a mimořádně úspěšný, Baník dovedl k nejzářivějšímu období historie. Měl absolutní autoritu, zároveň byl ale skromný a pokorný, lidi si dokázal získat během pár okamžiků. Jako trenér měl našlápnuto na ohromnou kariéru.

Ale byl také nemocný. A právě marný boj s depresemi ho dovedl až k zoufalému činu – 19. září 1984 se Evžen Hadamczik oběsil. Odešel v pouhých 44 letech.

„Je to už tak dávno, ale bolí to, jako kdyby to bylo včera. Ještě teď, když s vámi mluvím, mám v očích slzy,“ hledal před pár lety v rozhovoru pro Aktuálně.cz slova jeho bratr Alois Hadamczik, sám úspěšný hokejový trenér.

Oba sourozence od sebe dělilo třináct let, a protože jejich rodiče byli hodně pracovně vytížení s provozem restaurace, část dohledu nad mladším bráchou převzal Evžen.

„Řešil každý můj průser, ale nikdy nade mnou nezlomil hůl. Nepil jsem, nekouřil, spíš to byly jednorázové věci, třeba když se něco semlelo na zábavě. Ale jakmile Evžen promluvil, bylo to jako od Boha,“ vzpomínal Alois.

Sám to později dotáhl jako kouč mimořádně daleko – s hokejovou reprezentací má stříbro a dva bronzy z mistrovství světa, v extralize posbíral celkem sedm medailí. Přesto když mluví o starším bratrovi, je z jeho slov cítit ohromný respekt.

„Vždyť mě také on navedl k trénování. Za mého mládí by si na mě nikdo nevsadil ani pět halířů. Lítal jsem po vesnici, jezdil na kole, hrál hokej, fotbal. Ale brácha pořád stoprocentně věřil, že něco dokážu,“ říkal.

Byl ještě malý kluk, když tehdy třiadvacetiletý Evžen získal své první trenérské angažmá v Dolním Benešově, s nímž okamžitě postoupil do krajského přeboru.

Velmi úspěšný byl i na další štaci, v Opavě.

„Své práci byl neuvěřitelně oddaný. Pamatuju si, jak jsme sedávali hodiny v autě, venku byl mráz a my diskutovali o fotbale a hokeji. Anebo jsme si chodili sednout do hospody, on si dával pivo a tatranku, já kofolu a povídali si,“ vyprávěl Alois Hadamczik.

Trenérským vzorem Evžena byl legendární kouč Tomáš Pospíchal, imponovala mu i německá fotbalová škola, precizní příprava a zarputilé plnění taktických pokynů byly blízké jeho naturelu.

I proto napsal dopis Hansi „Hennesi“ Weisweilerovi, legendárnímu německému kouči. A tehdejší šéf lavičky Borussie Mönchengladbach mu nejen odpověděl, ale naposílal mu i stohy metodického materiálu.

Modrobílá s odleskem zlata

V roce 1978 přiletěla nabídka z Baníku Ostrava a z Hadamczika se stal nejmladší trenér v ligové historii.

„Začátky měl kruté. Jeden z asistentů mu podrazil nohy, navíc hned v úvodu prohrál s Opavou. Říká mi: Brácho, potřebuju přežít dva zápasy. A ten další Baník vyhrál na Sportingu Lisabon 2:1,“ popisoval Hadamczik.

V ten moment se modrobílí rozjeli k nejslavnějšímu období své historie. Na Bazalech neprohráli neskutečných 74 zápasů v řadě, což byla šňůra táhnoucí se pět let. Pod vedením geniálního, svědomitého a autoritativního kouče Baník získal dva tituly za sebou.

„Dokázal si získat kabinu, to jsem úplně žasnul. Dneska někoho vezmete do nároďáku a on vás pošpiní, ale tehdy byli hráči o něco skromnější než dneska. Vzpomínám na jednoho šikovného kluka, jmenoval se Petr Zajaroš. Jenže měl smůlu, na levém beku v Baníku tehdy kopal Zdeněk Rygel. Petr hrál v Třinci národní ligu, ale byl trpělivý. Čekal pět let. Nakonec se ještě dostal do nároďáku a zahrál si i ve Francii,“ vzpomněl Hadamzcik.

„Proti Evženovi nikdy neřekl jediné slovo. A to platí také o ostatních klucích, kteří pod ním hráli – když je potkám, mluví o bráchovi s velkým respektem,“ dodal.  

A neporadil si pouze s hráči, ale i s varovným prstem dělnické třídy. Ostravsko-karvinské doly měly několik ředitelů a každý z nich si v kádru hýčkal svého koně. Bylo zvykem, že před zápasem si kliku od dveří kabiny podával jeden stranický činovník za druhým a dělo se tak až do té doby, než to tehdy čtyřicetiletý Hadamczik zatrhl.

„Naštěstí měl brácha postupem času takové renomé, že už jeho slovo respektovali i ti nahoře,“ smál se mladší ze sourozenců.

Baník byl tehdy fenoménem. Před každým zápasem stály kolony aut až k Opavě, na tribuny stadionu Bazaly se pravidelně vmáčklo třicet tisíc fanoušků. Evžen Hadamczik byl na vrcholu. Ale pýcha? Ta mu byla cizí.

„Třeba jsme seděli v restauraci a za Evženem chodili fanoušci s radami. Když přišel třetí, že ten a ten hrál špatně, brácha jim to nevyvracel, jen se pousmál. A pak mi říká: Hele, oni ti lidi nejsou blbí. Uměl jim naslouchat. A pomáhat. Když potkal stopaře, stát na silnici ho nenechal,“ popisoval Hadamczik.

Právě umění diplomacie je to, co Alois na svém starším bratrovi obdivoval nejvíc. „O sobě si myslím, že jsem komunikativní a přístupný. Ale třeba když jsem převzal nároďák, některým trenérům se asi nelíbilo, že jsem přijel z Moravy a měl s ním úspěchy. Přidalo se i pár novinářů, kteří proti mně psali hanlivé články. Poslal jsem je někam, ale teď vím, že jsem měl být větší diplomat,“ zamýšlel se.

Po pěti letech v Baníku dostal Evžen nabídku stát se šéftrenérem Baníku. Kývl. Zároveň se stal trenérem olympijské reprezentace, jež se připravovala na hry v Los Angeles 1984. Hadamczik si toho na sebe bral víc a víc.

Do toho všeho přišla nabídka z Rapidu Vídeň, v jehož barvách tenkrát válel Antonín Panenka.

„Vezl jsem ho do Brna do hotelu, kde měl schůzku s Rakušany. Domluvil se s nimi a šel na Baník. Později se dozvěděl od sekretářky, jak činovníci klubu řešili jeho uvolnění: Nikam ho ku*va nepustíme, však jsme mu udělali jméno. Přitom na Bazaly přišel, když byl Baník předposlední a oni nikoho jiného neměli…“

Další rána dopadla vzápětí. Z důvodu bojkotu olympijských her v USA ze strany zemí socialistického bloku zůstal československý výběr doma. 

„Hodně ho to ranilo, to je pravda. Říká se, že co vás nezabije, to vás posílí. Jenže to platí v případě, že jste zdravý,“ povzdychl si Alois Hadamczik.

Pod obrovským tlakem

Evžen si prý přesně uvědomoval moment, kdy se v něm něco zlomilo. Noc, kdy přestal ovládat svou psychiku. Spolu s mladším bratrem objížděli lékaře, ale nic nepomáhalo.

„Jednou jsme šli loukami, na nichž jsme vyrůstali. Najednou vedle sebe slyším hlasité a rychlé dýchání, otočím se a brácha byl celý rudý. Po chvíli to přešlo, ale když jsem s ním nebyl, tyhle stavy se ho prý držely celý den,“ říkal Alois. „Dřív jezdil za blízkými do nemocnice a nabíjel je energií. A najednou nezvládal sám sebe. Pod takový tlak se dostal,“ vyprávěl.

Ze sebedestruktivní spirály už cestu nenašel. K radikálnímu kroku se odhodlal 19. září 1984. „Když jsem se to dozvěděl, hledal jsem vhodný strom, do kterého to napálím autem,“ popisoval jen ztěžka Alois Hadamczik.

Pohřeb odpovídal síle osobnosti jeho bratra. Geniálnímu trenérovi a výbornému člověku přišlo dát sbohem na pět tisíc lidí, mezi nimiž nechyběli ani špiclové Státní bezpečnosti, kteří církevní obřad fotili a natáčeli na kamery.

„Na Evžena vzpomínám denně, dokonce se mi o něm i zdá. Jeden sen mi utkvěl v paměti: oba jsme hráli v tu samou sezonu o titul. On o ten fotbalový s Baníkem, já o hokejový s Třincem nebo Vítkovicemi. Ale to bohužel zůstalo jen snem,“ hlesl mladší z dvojice Hadamcziků.

Odkaz Evžena Hadamczika je na Ostravsku dodnes velice živý. „Pokud bude mít Baník jednou svůj stadion, musí nést jeho jméno,“ prohlásil nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas Verner Lička, Hadamczikův bývalý svěřenec.