Dvoutýdenní tuzemské soustředění v Letohradu mají za sebou. Reprezentantky musely zvládnout intenzivní přípravné období a teď už vyhlížejí další soustředění, první zahraniční v rakouském Ramsau.

Jedno je jisté: po českých řidičích se jim tam stýskat nebude.

„Co trénink, to někdo intenzivně troubí,“ svěřila se webu českého biatlonu Lucie Charvátová, bronzová sprinterka z letošního světového šampionátu v italské Anterselvě. 

„Nebo nám pouští ostřikovače, to je taky dost příjemné,“ navazuje kolegyně z týmu Jessica Jislová.

Největší současná česká hvězda Markéta Davidová souhlasně přikyvuje: „Jsou tady vůbec takoví milí řidiči.“

K dobru dávají i konkrétní příhodu, kterou nedávno zažil jejich zkušený reprezentační kolega Ondřej Moravec při výjezdu na Ještěd.

„Tam se stalo, že na Ondru někdo pustil schválně ostřikovače, ačkoli to bylo v místě, kde byla rychlost maximální asi 30 kilometrů za hodinu,“ vypráví biatlonistky.

Obecně si ale přípravu pochvalují. Četné objemové tréninky rychle přinášejí výsledky, vyjížďky na kole i kolečkových lyžích trvají až dvě a půl hodiny. K nim trenéři Egil Gjelland a Jiří Holubec ordinují dvouhodinové výběhy. Navíc se trénuje dvoufázově.

Češky rozhodně nefňukají, ve vší skromnosti jim ke štěstí stačí, že si během tréninku mohou povídat.

„To je dobré. Třeba v Letohradu půlku tréninku odjezdíme na stadionu a pak jedeme přes město na cyklostezku. V časy, kdy trénujeme, tam není moc lidí, tak můžeme jezdit vedle sebe a povídat si. Utíká to líp,“ říká Jislová.

Tolik diskutovaný nájezd na norský systém trénování – tedy větší důraz na dlouhé tréninky v nižších intenzitách – nikterak výrazně nepozorují. Pořád jde o vyvážený mix vytrvalostní dřiny a tréninků na výbušnost.

„Ty tréninky byly náročné vždycky. Není zábava jezdit dvě a půl hodiny v kuse,“ říká Jislová. „Bolí to pokaždé,“ souhlasí Eva Kristejn Puskarčíková.

A tak mají možná o něco raději ty kratší, těžší, intenzivnější. Třeba když v Letohradu sprintovaly do kopce na stadion. „Je to pestré a utíká to rychle. Ty tréninky jsou pokaždé jiné, narušují stereotyp těch delších,“ vysvětluje Jislová.

Kouč Gjelland se snaží jezdit se svými svěřenkyněmi. Už jen proto, aby mohl zblízka sledovat jejich výkonnost. „Je lepší, když jsem s nimi. Vidím, v jaké intenzitě a rychlosti jedou. Můžu s nimi trénink přímo rozebírat, získám řadu informací,“ vypráví.

Často se ale stává, že tempu nestačí. „Když holky jedou rychle, nemám šanci. Vydržím s nimi jedno kolo, další už nemůžu. Zničily by mě,“ usmívá se.