V minulosti jste tvrdila, že Ostrava je pro vás jako pohřebiště. Ne vždy se vám na Zlaté tretře dařilo. Ale tentokrát to bylo jiné.

Nebylo to pohřebiště, ale také proto, že jsem podnikla určité kroky. Měla jsem takový mentální koučink, abych si to nepřipouštěla. Normálně jsem si vygooglila, jak na to, aby člověk odehnal negativní energii, a vzala si s sebou pár věcí. Opravdu jsem se připravila po všech stránkách. (úsměv)

Co všechno jste si do Ostravy přivezla?

To nebudu prozrazovat, ale dá se to najít na internetu. Platí to, i když chcete doma odehnat negativní energii. Jsou to určité talismany, měla jsem s sebou i plyšáky od dětí. Janeček (syn) jednomu z nich domluvil, aby mi přál a přinesl štěstí. Jsou to takové až okultní věci. Jinak mě ale už tři týdny nebolí achilovky a ze sportování mám opravdu radost. Když člověk nemůže chodit, je to na pytel a při závodech je to znát. Tady jsem byla až překvapená z toho, jak daleko oštěp letěl.

Závodila jste zde podesáté a máte třetí výhru. Co tomu říkáte?

Mám z toho obrovskou radost. Srovnatelnou, jakou jsem měla po výhře na mistrovství světa. Myslela jsem, že je to můj druhý triumf na Zlaté tretře, to bych měla více výher z MS než z Ostravy. (smích) Ale pokud tedy třetí, pak se to vyrovnalo.

Při prvním pokusu do sebe všechno zapadlo podle představ?

Ano, krásně jsem se zkoncentrovala, chválil mě i Honza Železný. Hned jsem si řekla, že všechny ty připravené věci fungují, a v duchu jsem děkovala paní, která mě mentálně přichystala. Jsem ráda, že to funguje s novým trenérem a po dvou dětech. Protože je to s nimi někdy takový fofr, že si potom říkám, jestli má atletika ještě smysl. A dokázala jsem si, že má, že to pořád jde.

Nemrzelo vás trochu, že jste se prvnímu hodu už nedokázala přiblížit? Až v poslední sérii jste hodila znovu za 60 metrů.

To je na tom vždycky trochu blbé. Připomnělo mi to rok 2008, kdy jsem 13. září v Německu hodila prvním pokusem světový rekord, všichni na to čuměli a vlastně jsem zmrazila celý závod. Teď je to skoro stejný termín, září mám ráda, už není vedro, netrápí mě alergie. Velký dík pořadatelům, že Zlatou tretru zorganizovali, byť to v dnešní době nemají vůbec jednoduché.

Je vám líto, že se v této sezoně nedají plnit olympijské limity?

Trochu ano, divím se tomu, ale věřím, že pokud budu chtít na olympiádu, dokážu to. Nicméně mi přijde zvláštní, že světové rekordy a výkony se počítají, zatímco limity zůstávají zmražené. Vrtá mi to hlavou.

V čem spočíval mentální koučink, o němž jste mluvila?

Chtěla jsem se zbavit starých nánosů. Zapomenout na všechny ty účasti, kdy se mi tady nedařilo, dostat ty hrozné závody z hlavy. Nejen ve sportu je důležité si minulost vůbec nepřipouštět, zbavit se starých křivd. Chtěla jsem vymazat ty staré nánosy, které rozum ukládá, a jít do závodu s čistým štítem.

Byla letos Zlatá tretra jiná i kvůli menšímu počtu diváků?

To je pravda, bylo to jiné. Všichni mi připadali takoví pokornější, všichni jsou šťastní, že mohou znovu závodit. Jsem ráda, že to dokazujeme, protože se nemůžeme pořád jen bát. Nejsem příznivcem toho zastrašování, vůbec se mi to nelíbí. Jsem ráda, že diváci přišli, že prostě žijeme. Nesmíme se nechat semlít a když to jde, uspořádat akci i s omezeními. Opravdu za to děkuju.

Fanoušků sice bylo méně, ale hlavně při vašem prvním pokusu vytvořili pořádný rámus. Nezdálo se vám?

Jasně. Když je to tady plné, je to na mě možná až moc. (úsměv) Takhle přišli jen fajnšmekři, jindy to bylo kolikrát až svazující.

65,19 metru znamená váš nejlepší výkon za poslední tři roky. Potěšil vás povedený hod i díky této skutečnosti?

Je to vlastně osobák od narození Darka (druhého syna), takže by se slušela nějaká oslava. Ale až po mítinku Kladno hází, kde budu závodit za týden. Kladno je skoro můj domovský stadion, bude to rozlučka se sezonou. Achilovky mám dobré, moc se na to těším.