Koudelka zapsal na Turné čtyř můstků první body v aktuální sezoně Světového poháru. V Oberstdorfu byl 26., v Innsbrucku 17. a v Bischofshofenu 27. Jak jste s výsledky spokojen?

Panuje obrovská spokojenost. S Víťou Háčkem, předsedou skokanského úseku, jsme na body a průlom čekali hodně dlouho. Potvrdili jsme si, že jsme nastavili správnou cestu. V Ga-Pa to sice nevyšlo podle představ, ale jinak Roman třikrát bodoval a je důležité, že se pohybuje kolem těchto příček.

I z toho, co sám říkal, bylo vidět, že hlavně v Innsbrucku byl nadšený. V minulosti přitom pět závodů SP vyhrál, na Turné byl dvakrát v kariéře celkově pátý.

Je u nej vidět, že si zase věří, že věří trenérům. Věří materiálu, funguje jim chemie ve skupině. U skokana, jako je Roman, je to důležité. Když chytí ten vlak, může se s ním ještě pěkně svézt. Pro nás je teď důležité, že jsme těmi výsledky uklidnili skokanské prostředí. Po bídě, která tady tři roky byla, je to oživení.

Kam by se Koudelka v této sezoně mohl ještě posunout?

To nevím. Šli jsme do sezony s tím, že nebude tlak na výsledky. Máme interní cíle, ale Roman už teď předčil všechna očekávání. Roman je pro mě vítěz a ať si kdo chce co chce říká, vím, že je pořád schopný vyhrávat závody SP. Letos to asi možné není, ale určitě je schopný několikrát skočit do patnáctky.

Je jediným Čechem v SP. Musí být pro vás ohromně důležité, že i v 34 letech má stále chuť pokračovat, že?

Určitě. Mnohem lehčí je opravit „mistra světa“ než někoho nového udělat. O Romanovi možná hodně lidí říká, že už je starý, ale podle mě má před sebou minimálně tři roky, kdy může podávat vrcholové výkony. Je navíc lídrem pro skupinu kluků, která je za ním. To, co tady zůstalo po trenérovi Vasjovi Bajcovi… Ještě dlouho bude trvat, než mladé kluky nastavíme na to, že i oni patří do SP. Zažívají těžký přechod do dospělé kategorie.

Bajc neuspěl a vy jste přivedli jiné slovinské trenéry Gaje Trčka a Jureho Šinkovce. Jak zatím hodnotíte jejich práci?

Původně jsme chtěli oslovit jiného trenéra, ale padlo to. Ztratili jsme tím relativně dost času, Gaj a Jure se připojili až v červenci. Chvilku si to pak sedalo, proces jsme pořádně zahájili až začátkem srpna. Jsou to relativně mladí kluci, kteří mají hlad. Nechtějí si tady jen vydělat a zase odtancovat domů. Chtějí ukázat všem v Česku i v zahraničí, že i tady se pořád dá něco dělat. Je mi sympatické, když u nich vidím takový drajv.

Sám Koudelka na Turné mluvil o tom, že Trček je „šílený střelec, schopný pracovat 20 hodin denně“ a že jemu něco takového vyhovuje.

Ano, ale není to jen o Romanovi. Chtěl bych, aby se ti dva soustředili i na mladé kluky. Romana stačí nastavit a on je dobrý skokan sám o sobě. Těžká práce bude s těmi kluky, kteří na té úrovni ještě nejsou. Nejen co se týče tréninku, ale i mentálního nastavení. Generace se mění a k tomu, aby kluci podávali dobré výkony, potřebují i psychickou pohodu. Pak to může konstantně fungovat, teď je to jen o tom, že občas ustřelí jeden dva výsledky.

Ve zbylém průběhu sezony objede Koudelka všechny závody SP?

I s ohledem na zkrácenou přípravu se Gaj s Romanem dohodli, že tři týdny teď startovat nebudou. Přijde mírná pauza, důležitý pro nás bude závěr sezony. Ale hlavně vše směřujeme k olympijskému ročníku.

Jak jsou na tom ostatní reprezentanti?

Holky skáčou velmi dobře. Tak bych si to představoval i u kluků, není to jedna závodnice, ale týmově šly nahoru. Kája Indráčková už byla patnáctá, její sestra Anežka bude podle mě atakovat medailové pozice na mistrovství světa juniorů. Doufám, že časem se k nim připojí Klárka Ulrichová, která měla zkraje sezony zlomené obě ruce. Mají velký potenciál. Obecně se dá říct, že naše práce teď tkví v klubech a mládeži. Musíme stavět na tom, aby kluci, kterým je teď třeba patnáct, byli za pár let konkurenceschopní.

Ti nejlepší za Koudelkou teď skáčou v Kontinentálním poháru?

V Kontinentálním poháru se nám tolik nedaří, ale v nižších závodech FIS Cupu máme talentovaného Josefa Buchara, který v 16 letech bodoval. Pravidelně boduje Daniel Škarka. Pět juniorů je na solidní úrovni. Jde o to, aby nezdivočeli. Nemůžeme se zaměřit na výsledky a dělat z nich hvězdy. Je důležité, aby byli dobří ve 20 letech. Zkoušíme dohnat svět, ale co jsem viděl na Turné, ten je pořád hodně daleko. Čeká nás dost práce.

V nedávných letech skončilo spoustu mladých závodníků včetně vás nebo někdejšího světového juniorského šampiona Viktora Poláška. Často kvůli vyhoření. Tomu chcete zabránit?

Přesně tak. Sportovec má omezený čas, kdy může být na vrcholu. Je důležité, abychom nebudovali jen sportovce, ale i člověka. Hodně to spolu souvisí. Dříve se dbalo na výsledky, ale že v osobním životě věci nefungují, jak by měly, se neřešilo. Navíc je to práce, která vyžaduje delší časový horizont. Pokud máte trenéra na dva roky, zaměří se vám na krátkodobé cíle, ale s rizikem, že se při tom poztrácí důležité věci.

Na jak dlouho počítáte s Trčkem a Šinkovcem?

NSA (Národní sportovní agentura) umožňuje smlouvu na dva roky, ale počítám s nimi na čtyři až osm let. Konzistence je důležitá. Závodník musí vědět, že systém, co se nastavil, funguje a že věci, které dělá, dávají smysl.

Mezi funkcionáře jste skočil bezprostředně po konci kariéry. Jak se na svou práci za těch několik měsíců díváte?

Nejsme s Víťou v těch funkcích ani rok, ale jsme spokojeni. Byla to pro mě velká výzva, nebudu lhát. Léto pro mě bylo těžké, přebrali jsme úsek v katastrofálním stavu, lidé nechtěli spolupracovat. Poslouchal jsem „já, já, já“ a bylo těžké přetvořit to na „my“. My jako skok na lyžích a každý člověk jako součást systému. V obrovské míře nám do tréninkového procesu zasahovali rodiče, dále jsme museli sladit reprezentační týmy a jejich trenéry. Doufám, že teď už to funguje a vnímají to i ostatní.

Potýkali jste se s prvotní nedůvěrou i kvůli tomu, že vám je teprve 26 let a Háček je jen o dva roky starší?

Určitě, bylo to cítit. Ale nejtěžší administrativní procesy jsme spolu zvládli a důvěru jsme si snad získali. Od začátku za námi stála Dukla, u trenérů bylo potřeba vydobýt si respekt. Chtěli jsme ukázat, že jsme opravdu přišli věci měnit, ne se jen vézt.

Bývalý trenér a funkcionář Luděk Matura říkal, že nejspíš brzy narazíte a zjistíte, že s penězi, které v úseku skoků jsou, můžete sport udržovat, ne zlepšovat. Vidíte to optimističtěji?

Rozhodně ano. Byl to přitom můj největší strach, jestli budeme vůbec schopni to ufinancovat. Ale nastavili jsme si strategii, která podle mě vychází dobře. Peníze, které skoky teď mají, jsou akorát na to, aby se dalo ze dna odrazit. Dále bude potřeba rozpočet zvětšovat, jinde mají třeba vlastní vývojáře na materiál, což my si nemůžeme dovolit. Snažíme se sehnat velkého partnera na reprezentační úrovni, důležité je ale shánět i lokální partnery, kteří by pomohli s rozvojem v klubech.

Chybí vám trenéři?

Často jsou to místní srdcaři, kteří trénují z lásky k tomu sportu, ale ne v každém klubu je profesionální trenér. My to potřebujeme uchopit profesionálně, aby náš skok za deset let byl někde tam, kde byl třeba za dob Pavla Ploce nebo mého táty (někdejší mistr světa v letech Jaroslav Sakala, pozn. red.). Začíná to u generace, které je dneska deset let. Je potřeba nalít peníze do infrastruktury a mezi trenéry, všechno je to propojené.

Jak to vypadá s českými můstky? Bude se v Harrachově rekonstruovat velký můstek K120, dnes zvaný HS162?

Díky iniciativě starosty Harrachova Tomáše Vašíčka a lyžařského svazu v čele s Davidem Trávníčkem se věci hýbou. K120 by se měla dělat na jaře, je to na spadnutí. Stěžejní je pro nás i areál ve Frenštátu pod Radhoštěm. Je potřeba říct, že aktuálně je to opravdu ve špatném stavu. Harrachov drží díky bratrům Slavíkům, kteří to udržují. Musíme vyvinout enormní snahu, abychom to zachránili.