Po ročním hostování v Liberci se Jakub Hromada do Edenu vrátil a šanci porvat se o základní sestavu využil mistrně – v ligovém zápase proti Olomouci zařídil pro Slavii penaltu, v pohárovém utkání s Duklou pak sám skóroval.

Jak dlouho dopředu jste věděl, že ve Slavii dostanete ještě šanci?

S trenéry jsme byli v kontaktu po celou dobu mého působení v Liberci. Měsíc před koncem podzimní části mi dali vědět, že si mě na 99 procent stáhnou na přípravu a v prosinci mi potvrdili, že šanci ukázat se ve Slavii mít budu a prostor dostanu. Na svátky jsem odjížděl už s vědomím, jaká budoucnost mě čeká.

A hned do prvních dvou zápasů jste naskočil v základní jedenáctce…

Ono to bylo také dílem náhody, že víc hráčů mělo problémy se zraněním nebo bylo po covidu. Vletěl jsem do prvních dvou zápasů a jsem za to strašně rád, i když to bylo na úkor mimofotbalových problémů, které řešili ostatní.

Když už jsme u covidu, na konci roku se ve Slavii onemocnění rozjelo naplno. I přesto se vám do Edenu chtělo zpátky?

My jsme tím v Liberci prošli už v listopadu. Já jsem bohužel měl těžší průběh, ostatně v lednu jsem byl na testech, podle kterých mám stále vysokou hodnotu protilátek. Na nějakou dobu bych se tomu měl vyhnout, i když dnešní doba je taková, že se s určitostí nic říct nedá.

Co ve vašem případě znamenalo těžší průběh?

Schytal jsem všechny příznaky, které covid nabízí. Měl jsem zvýšenou teplotu, trápily mě bolesti svalů, kašel, ztráta čichu i chuti. Dostával jsem se z toho přes dva týdny.

Ale ligový zápas s Olomoucí a následný pohár s Duklou vám herně vyšly skvěle. Trenér Trpišovský o vás dokonce prohlásil, že jste Slavii proti Hanákům zachránil…

Ale on to myslel v tom smyslu, že chybělo hodně středních záložníků, takže mě měl k dispozici. Určitě to nemyslel tak, že beze mě by ten zápas kluci nezvládli. (smích)

No dobře, ale slova asistenta Jaroslava Köstla, že jste bojovník a vítězný typ, vás potěšit musela, ne? Zrovna v Edenu se tyto atributy hodně cení.

S trenéry se známe už delší dobu, víme, co od sebe můžeme očekávat. Já jsem nikdy nebyl individualita, hráč, který by obešel tři, čtyři soupeře a dal finální přihrávku nebo vystřelil zpoza šestnáctky a práskl míč do šibenice. Vždycky jsem byl týmový hráč, bojovný typ. A myslím si, že na tom je celá hra Slavie postavená.

Hráčem červenobílých jste tři a půl roku, ale za tu dobu jste odehrál pouze patnáct zápasů. Kdy vám bylo nejhůř?

Celý podzim roku 2018, který jsem vynechal kvůli problémům s kotníkem. Nejdřív jsem dva a půl měsíce čekal na přesnou diagnózu, která nakonec vyšla velmi nepříznivě. Nejhorší ale bylo období před operací, protože jsem věděl, že jde o hodně riskantní zákrok a šance, že se ještě vrátím k fotbalu na profesionální úrovni, byla padesát na padesát. Operaci jsem se chtěl vyhnout, čtyři měsíce jsme dělali všechno možné, abych na ni nemusel jít. Byly to čtyři měsíce doufání, že na příští magnetické rezonanci to bude lepší… Zas a znova ale chodily špatné zprávy. Kotník byl v takovém stavu, že jsem si v lednu 2019 pod ten nůž šel lehnout. Pan doktor Krejčí ji zvládl perfektně a jemu vděčím za to, že ve své kariéře můžu pokračovat.

Jak jste špatné období zvládal psychicky?

Jak se střídala naděje s negativními zprávami, byla tam spousta slz, hněvu, otázek a černých scénářů. Často jsem se ptal, proč zrovna já? Proč zrovna já budu muset ve třiadvaceti letech skončit s kariérou? Nebylo to jednoduché a jsem rád, že mám všechno zas sebou. Měl jsem ale ohromné štěstí, tehdejší manželka mě maximálně podporovala, rodiče se tím se mnou protrápili a pomáhali mi to strašné období zvládnout. Kdyby nebylo jich, tak bych se s tím tak dobře nepopasoval.

Jak to vypadá s vaším zdravím nyní?

Cítím se fantasticky. Je to trochu paradox, že jsem strávil rok na hostování v Liberci bez jediného zdravotního problému, přitom ve Slovanu je sice péče kvalitní, ale jen těžko srovnatelná se Slavií. Zázemí v Edenu už dosahuje úrovně evropských velkoklubů, šířka realizačního týmu je daleko větší než v jiných ligových týmech. V Liberci mi ale hodně pomohl přístup trenérů, kteří mě zapracovávali postupně do sestavy místo toho, aby mě hned hodili do vody.

Aby nebylo dobrých zpráv málo, s manželkou nyní čekáte prvního potomka. Máte pocit, že se vaše životní dráha konečně zhoupla do toho správného směru?

Na dítě se těšíme strašně moc, také to je jedna z věcí, proč byl poslední rok, co se týká soukromého života, úžasný. S mojí partnerkou jsme se v létě stačili vzít, mezi dvěma vlnami jsme na Slovensku stihli velkou svatbu, přestože jsme ji museli několikrát přesouvat kvůli konci fotbalové sezony. Nakonec jsem se ženil hned po po finále poháru proti Spartě – ještě v noci jsme s mým otcem vyrazili na Slovensko, abych stihl vlastní svatbu. Bylo to hodně narychlo…

Pokud bude mít vaše dítě geny po otci, bude se věnovat fotbalu, nebo se vydá na vědeckou dráhu? Ptám se proto, že vy jste prý už uměl ve čtyřech letech číst a psát.

Já si to nepamatuju, ale rodiče tvrdí, že je to pravda. Asi to vedlo i k tomu, že jsem nastoupil na školu pro děti s výjimečným nadáním. Ale už na druhém stupni základní školy jsem věděl, že má budoucnost bude směrovat spíš ke sportu než k učení. Jak někdo říkal: Vzdělání šlo dole vodou. Mám spoustu spolužáků ze základky, kteří pracují v různých výzkumných ústavech, ale já jsem se rozhodl pro sport. I když na školu jsem nezanevřel, dodělal jsem si gymnázium a mám maturitu.

Prý vám jako dítěti naměřili IQ 142, to je taky pravda?

Ano, ale jestli může jít IQ dolů, tak u mě se to projevilo. (úsměv) Sám sebe už nepokládám za tak šikovného, jako když jsem byl mladší. Osmnáct let jsem na žádných testech nebyl, ale teď bych se k tomu určitě nechal přemluvit. Jsem zvědavý, jak bych dopadl a jak by dopadli někteří moji spoluhráči. (smích)

A lišíte se od nich svým chováním, svými zálibami? Pouštíte jim v kabině často Čajkovského klavírní koncert?

Vůbec. Jsem úplně stejný jako ostatní. Poslouchám stejnou hudbu, mám rád stejnou legraci.