Jaké jste měl důvody pro ukončení sportovní kariéry?

Od olympiády v Riu mám problémy s krční páteří, které vyvrcholily před dvěma lety. Prošel jsem rukama několika doktorů a na výběr jsem měl buď jít na operaci, anebo denně cvičit. Vybral jsem si tu druhou variantu. V běžném životě mě zranění neomezuje, o to horší však byly náročné tréninky.

Neplánoval jste, že tečku za životem profesionálního sportovce uděláte na nějakém velkém závodě?

Chtěl jsem ještě závodit na zářijovém mistrovství Evropy v pražské Troji a rozloučit se na velké akci v domácím prostředí. Do reprezentační trojky jsem se však nedostal, takže na šampionátu mohu být jen v roli diváka. Možná, pokud zdraví dovolí, se letos ještě jako amatér zúčastním jednoho či dvou závodů Českého poháru.

Jaká vlastně byla vaše cesta spojená s vodním slalomem?

Začal jsem ve 14 letech v mém rodném Hradci Králové. Fyzicky jsem byl dobře připravený, protože předtím jsem se věnoval atletice, a tak přibližně už za dva roky mě zařadili do pražského vrcholového centra. Prošel jsem juniorským reprezentačním obdobím i reprezentací v kategorii do 23 let. Ve velké konkurenci mně však trvalo další čtyři roky, než jsem v singlkánoi patřil i do reprezentačního týmu dospělých.

Jaké to bylo pro vás období?

Vůbec nejsložitější v mém dosavadním sportovním životě. Trénujete v podstatě celoročně dvakrát až třikrát denně, abych v obvyklých dubnových nominačních závodech byl ve vrcholné formě, mohl se pokusit obsadit některé z prvních třech míst a mezi seniory mohl obléknout reprezentační dres. Některé porážky byly velmi těsné, dva roky po sobě jsem prohrál v nominaci na procenta, ale musel jsem je vzít na vědomí, zatnout zuby a znovu další rok tvrdě makat. A navíc jsem od roku 2005 studoval na ČVUT, takže to nebylo jednoduché vše financovat.

Bylo pro vás složité spojit vrcholový sport se studiem?

Slyšel jsem výroky, že moc sportovců to k plné spokojenosti nedokáže. Mým motivem však bylo spojit sport se studiem a následně s nějakou užitečnou prací. Studium však bylo opravdu hodně náročné, bez úlev i tolerance učitelů, ale vše je o motivaci a já ji měl.

Jak jste jako student financoval svou sportovní přípravu?

Různě. Když byly výsledky, tak od sponzorů, nebo od svazu, ale například na svou první přípravu v Austrálii jsem si musel půjčit od kamaráda, a tak jsem začal po návratu ještě hledat zaměstnání, abych vše splatil. Když se mi podařilo nějakou práci získat, firmy měly problém, že mohu být v práci jen mezi tréninky nebo školou. Až jeden známý, který obchodoval s nemovitostmi, mně nabídl spolupráci, kterou jsem přijal.

Vy jste k této činnosti měl nějaký vztah?

Byl to pro mě úplně neznámý svět, téměř celý rok jsem se učil a sbíral potřebné zkušenosti. Tato práce mě však bavila, sám jsem si sestavoval pracovní a časový program a v roce 2008 jsem založil vlastní firmu. Nejprve jsem začínal jako FO, a až jsem vydělal na založení a vklad, což byla tehdy ještě zákonná povinnost, založil jsem společnost. V této době jsem ještě s několika odklady do roku 2013 studoval a zároveň ještě bojoval o reprezentační dres, respektive později ho už oblékal. Volného času bylo pramálo.

Měl jste nějaký velký sportovní cíl?

Mým snem bylo závodit na olympijských hrách. Velice blízko jsem měl do Londýna v roce 2012, kdy jsem po velice těsné porážce od Standy Ježka zůstal náhradníkem. Mrzelo mě to, v 28 letech jsem cítil výbornou formu, ale nezbylo mně nic jiného než čtyři roky zase dřít a s napětím čekat na každoroční nominační závody, každoročně se probojovat do reprezentace a sbírat zkušenosti na mezinárodních akcích. V olympijském roce 2016 jsem vyhrál všechny nominační závody a mohl se radovat ze splněného snu.

S jakými záměry jste do Ria odjížděl?

Byl jsem naladěn optimisticky. Cítil jsem se skvěle, nejtěžší soupeře dobře znal, a tak jsem věřil, že budu bojovat o některou z medailí, což se také potvrdilo. V posledním předolympijském závodě Světového poháru jsem dojel třetí a čtyři nejlepší kanoisté skončili na stejných příčkách i v Riu, bohužel v jiném pořadí. Na mě zbyla jen bramborová pozice, když od bronzu mě dělilo pouhých 13 setin vteřiny.

Už to přebolelo?

Pro mě byl vždy důležitý více výkon než úplně medaile a v Riu jsem byl se svým vystoupením spokojen. Spíše mě zamrzelo, že to na medaili nestačilo. Ale to je vrcholový sport. Nakonec vše přebily úžasné zážitky z této nevšední události a dodnes mi zůstaly na tyto olympijské hry krásné vzpomínky. Vazby a přátelství s řadou účastníků her jsou živé dodnes.

Vidíte rozdíl v přípravě na vrcholné akce třeba před deseti lety a dnes?

Sport se vyvíjí a s tím i technika, slalomáři mají dnes kvalitnější vybavení a větší možnosti. A pokud jde o přípravu v zahraničí, tak do Austrálie jezdí v posledních letech snad už i děti. To jsme neznali, třeba k protinožcům se mohli vydat jen špičkoví závodníci, pro jiné peníze nebyly. Dnes pomáhají sponzoři, vrcholová sportovní centra, rodiče. Pokud jde o mě, tak jsem v posledních letech dával přednost SAE. Není to tak daleko, jako třeba do Melbourne, a cenově se to dá vše pořídit levněji.

V čem se liší podnikání kdysi a v posledních letech, zvláště v letošním koronavirovém období?

Při mých realitních začátcích byla zrovna ekonomická krize a start nebyl úplně ideální, ale s pandemií se to nedá úplně srovnat. Skoro dva měsíce mi ani jednou nezazvonil telefon, takže s mým osmičlenným týmem jsme si říkali, že může být hodně zle. Když však 11. května došlo k uvolnění situace, tak telefon drnčel doslova bez přestání. Prodali jsme i to, co předtím na odbyt nešlo. A tak za měsíc jsme měli obrat, o kterém se nám ani nesnilo a vše se vyvážilo.

A v jakém světle vidíte současný český vodní slalom?

Bez nejmenší nadsázky v zářivém. V „mé kategorii“ C1 jsou výborní mladíci s nadějnou perspektivou. Rohan, Chaloupka a další, v ženách například Fišerová. Také v kajakářích mají například Prskavec, Přindiš, Hradílek či Kudějová všechny předpoklady, aby na mezinárodním poli bojovali o nejvyšší příčky. Ostatně na blížícím se evropském šampionátu v Troji by se mělo potvrdit, že český vodní slalom ve všech kategoriích patří na evropské scéně k absolutní špičce.

Co pro vás ve vašem „posportovním“ životě teď bude nejdůležitější?

Vždy pro mě bylo nejdůležitější moje zdraví a mé rodiny, mít možnost dělat to, co mě baví, a vydělat si peníze, které mi umožní být svobodný.