Registraci aktivního hráče jste měl na podzim v klubu Arsenal Česká Lípa, který hraje divizi. Platí to?

Platí, pořád jsem ještě v aktivní činnosti.

Amatérské soutěže se však nehrají, jak se udržujete v kondici?

Co se dá dělat? Běhám, občas potrénuju, individuálně. Naštěstí byla po delší době docela tuhá zima, zamrzly rybníky, u nás v Krásné Studánce, kde žiju, jich máme několik. Malých, ale i docela velkých. Žádná plivátka. Jablonecká přehrada, liberecká přehrada, jen si vybrat. Tak jsem hrál opět hokej, jako zamlada.

Vy jste hrál závodně hokej?

Ano, u nás v Senohrabech jsme měli klub. A ne že jsem jen tak bruslil, já především chytal. Snad mi to i šlo.

Mám tomu rozumět, že kdyby vás slávističtí skauti nezlákali v žákovských letech do červeno-bílého dresu, mohlo by se v síni slávy NHL v Torontu skvět vaše jméno vedle Dominika Haška či Vladislava Treťjaka?

To asi ne, zas tak dobrý jsem nebyl… Fotbal mi šel rozhodně líp, proto jsem se pro něj rozhodl a začal jsem se mu věnovat víc. A asi jsem udělal i dobře. Hokej jsem pustil z hlavy. Jen občas jsem se na brusle postavil, spíše při nějakých zvláštních příležitostech. Vzpomínám si na jeden „srandamač“ v Německu při mém angažmá v Hannoveru, kdy jsme se střetli s místními hokejisty. Nastoupil, kdo uměl bruslit, ale moc nás nebylo. Trošku jsme si jen tak zablbnuli, šlo o charitu.

V květnu vám bude 45 let, dávno překračujete věk sportovního veterána. Mladší exreprezentanti už trénují – Jiří Jarošík ve Slovinsku, Radoslav Kováč vede prvoligovou Opavu. Proč jste se už nepřesunul na trenérskou lavičku?

Mě pořád baví fotbal, běhat mezi mladými. Kdyby mě to nebavilo, tak už nehraju. Někdy tedy víc šéfuju, ale tak to v mém věku je. Někteří spoluhráči jsou o dost mladší, mohli by to být i moji synové. Na předchozí štaci v jabloneckém Mšeně mi občas někdo řekl dědku, ale to beru úplně v pohodě. V České Lípě zatím ne, asi mě mají v úctě, ale já to nijak nevyžaduju. Jsem rád, že můžu mezi nimi být, jsem jedním z nich. Přejít na trenéřinu mě nijak nelákalo, zatím hraju. Asi to musí přijít samo, jako všechno v životě. Jestli letos skončím, nebo se ještě něco někde rozeběhne, se uvidí. Pak třeba na ni přejdu. Nikdo po mně zatím netoužil. A nevadilo by mi, kdybych začal od menších klubů, nemusím hned skákat někam hodně vysoko.

Nyní hrajete za Arsenal. Splnil se vám dětský sen, hrát za klub tak slavného jména, i když jenom v českolipských podmínkách?

Já nikdy takové sny neměl. Hrát za londýnský Arsenal, poznat anglickou Premier League. Já byl spokojený, když jsem někde hrál, dělal to, co mě baví. Stačilo mi, když jsem o víkendu za někoho nastoupil. Jak už jsem řekl, přišlo to tak nějak samo. Ale v Německu to nebylo nepříjemné, to ne.

Hovoří z vás skromnost. Zahrál jste si českou reprezentací, máte tři mistrovské tituly, dva s Libercem, jeden se Slavií. Kterého si ceníte nejvíc?

Určitě si vážím víc těch v Liberci. Ve Slavii (ročník 1995/1996) jsem byl mladý kluk, odehrál jsem jen tři zápasy, nebyl jsem pevným článkem sestavy jako při obou titulech v Liberci. Při prvním (ročník 2001/2002) jsme měli asi lepší mančaft, druhý (2011/2012) byl víc překvapivý, kdy jsme se dotáhli na Spartu, na niž jsme už ztráceli dost bodů, a nakonec jsme přetlačili i Plzeň. Měla dobrý tým a ještě k tomu nějaké tlaky, o nichž se mi nechce hovořit.

Máte i zápis ve Spartě, prošel jste tedy oběma slavnými pražskými S. Jak na ně vzpomínáte?

Ve Spartě jsem byl krátce, asi tři měsíce na jaře 2004, kdy to se mnou v Hannoveru nevypadalo moc růžově a hrozilo, že nebudu moc hrávat. Titul jsme se Spartou nevyhráli, radoval se Baník Ostrava. Ve Slavii jsem vyrůstal, byl jsem v ní od třinácti let, je mi pochopitelně mnohem blíž. Sbírali jsme úspěchy v žácích, mám dorostenecký titul, na tom slavném dospělém jsem se pravda moc nepodílel.

Sledujete její zápasy?

V televizi se podívám, na VIP tribunu proti Leicesteru jsem se netlačil… Bydlím v Liberci, proč jezdit do Prahy. Když byl ovšem ředitelem Honza Nezmar, tak jsem ho poprosil o lístky, byl jsem v Edenu na Lize mistrů proti Dortmundu a Barceloně. To jsem si nenechal ujít. Domácí liga mě tolik neláká, navíc hraje se o víkendu, to mám utkání a taky si rád odpočinu.

A Liberec doma?

Když se mi to s ničím nekrylo, tak jsem chodil. Potkávali jsme se s Mírou Holeňákem, s Petrem Papouškem, kdo tu zůstal. Ale teď v této situaci ne.

Jste zajištěn?

Šest let v německé Bundeslize, to je slušné angažmá. I po stránce finanční. Dá se říct, že na život mám. V tom jsem v pohodě. Do ničeho, do nemovitostí jsem nic nedával, žádnou firmu nevlastním, mám jenom nějaké různé investice. Všechno možné. Ale to není důležité.

Po získání titulu se Slavií a slavném postupu do semifinále Poháru UEFA, na němž jste se osobně podílel, jste z velkého fotbalu vypadl, šel jste kopat nižší soutěž za Louňovice. Neříkáte si zpětně, že jste dost ohrozil svou kariéru?

Já tehdy nějak slavný nebyl. Sice jsem byl v áčku Slavie, ale odkopal jen pár zápasů. Ve Slavii jsem měl smlouvu, ale šel jsem na hostování do Českých Budějovic, kde se to moc nepovedlo, trenér Pavel Tobiáš mě vyhodil. Mohl jsem se vrátit do Slavie do béčka nebo jít do Louňovic. Pár kamarádů tam zamířilo, tak jsem šel s nimi.

Proč vás trenér Tobiáš vyhodil?

Zaspal jsem na trénink.

Jednou, nebo se vám to stávalo pravidelně?

Moc pravidelně ne, ale v Budějovicích mi nefungoval budík, tak jsem občas přišel pozdě. Řekl mi, ať se sbalím a jedu zpátky do Prahy. Tak jsem jel. Mě to ale ani tolik netrápilo, stejně se mi tam moc nelíbilo.