Pluskal udělal první fotbalové krůčky v rodném Zlíně. V béčku Bati si brzy otevřel dveře do prvního mužstva, které v roce 1950 pod názvem Svit Gottwaldov postoupilo z divize do I. ligy.

O rok později ho povolávací rozkaz poslal na vojenskou službu do ATK Praha a na Julisce už zůstal. V celku ÚDA (Ústřední dům armády), který se v roce 1956 přejmenoval na Duklu, pak v roli špičkového defenzivního záložníka strávil téměř 16 let.

Podepsal se na osmi domácích titulech, úspěších na evropské scéně, na třech prvenstvích v Americkém poháru a v 56 utkáních oblékl dres národního mužstva. 

Začalo to galejemi

V ATK byl trenérem bývalý reprezentant Karel Kolský, známý obrovskou náročností.

„Byly to doslova hrůzy, ale zřejmě mi daly základ pro celou moji fotbalovou kariéru. Na kavalec jsme uléhali vyčerpáni a spali jako pařezy. V té obrovské dřině nás držela parta, vzájemně jsme si pomáhali. Trenéra jsme respektovali, jeho tréninkové galeje prožívali s velkým sebezapřením, ale vydrželi jsme,“ vzpomínal často na své první vojenské měsíce.

Dres národního mužstva oblékl už v roce 1952, o dva roky později prožil na mistrovství světa ve Švýcarsku krutou porážku 0:5 od Rakouska, ale naopak za další dva roky patřil do základní sestavy týmu, který šokoval Evropu výhrami 6:1 nad Švýcarskem, týden nato 4:2 v Budapešti nad tehdy skvělým Maďarskem a na zájezdu do Jižní Ameriky 1:0 nad Brazílií.

V tomto památném střetnutí domácí ve druhé půli rozpoutali fotbalové peklo a v jednu chvíli Pluskal při pádu dvakrát tělem zabránil jistým gólům. Po zápase Brazilci plakali jako děti.

„Já že jsem zabránil gólu? Kdepak. Něco mě dvakrát praštilo a ani jsem nevěděl, kde ležím nebo stojím. Jsou to ti Brazilci smolaři,“ vtipkoval po zápase.

Nejhorší vzpomínky z tohoto více než měsíčního zaoceánského zájezdu měl na Uruguayce Abbadieho. „Nemohl jsem přijít na to, jakými kličkami mě trápí. Všechno mu vycházelo, což pro mě bylo utrpení, doslova jsem plaval. Vyvedl mě tak z míry, že jsem pak hrál špatně i v tréninkových utkáních,“ přiznával Pluskal, který se stejně nerad vracel ke svému druhému světovému šampionátu v roce 1958 ve Švédsku, v němž ho zranění stehenního svalu v utkání s NSR poslalo na marodku.

Na památné MS v Chile

Zato koncem roku 1961 mohl být po vítězné kvalifikaci o postup na MS na neutrální půdě v Bruselu proti Skotsku nadmíru spokojen. Dřel do úmoru a hlavně udržel na uzdě skvělého střelce Lawa, čímž odzbrojil celou útočnou řadu soupeře. Byl to jeho životní zápas a mohl se těšit na své třetí mistrovství světa. Tehdy ve svých 31 letech vyřkl větu, která se později stala okřídlenou: „Čím je fotbalista starší, tím je lepší. Musí se však mladíkům vyrovnat fyzicky.“

Na šampionát do Chile odletěla československá výprava bez nadějí na přední umístění, měla dokonce už i zpáteční letenky na den po zápasech ve skupině. Soupeři Brazílie, Španělsko a Mexiko se zdáli být příliš vysokými překážkami. A nakonec ve finále sahal československý tým po zlatu.

„Po postupu ze skupiny do čtvrtfinále se nám všechno zdálo možné. Škoda, že brankář Schrojf ve finále proti Brazílii neměl svůj den. Ani na neodpískanou penaltu za ruku jednoho z obránců jsme už časem nemysleli, ale stále máme v paměti, že vítězství nám smůlovatě uniklo,“ netajil Pluskal.

Ve Wembley se světovými legendami

Mezi nejvzácnější ocenění považoval pozvání k zápasům nejlepších kontinentálních fotbalistů při významných událostech. V roce 1963 to bylo v Londýně utkání Anglie – Mužstvo světa při oslavách 100 let anglického fotbalu, k němuž byli nominováni také Josef Masopust a Ladislav Novák.

Populární trenér Riera dal před zápasem hráčům pokyny, které si aktéři utkání ve směsi národností a jazyků navzájem tlumočili. Pluskal se stal prostředníkem ruského brankáře Jašina, kterému se snažil vysvětlit aspoň to nejdůležitější.

„Zdálo se, že mi rozumí, protože stále říkal da, da, charašo. Když jsme však vyšli na hřiště, tak se mi najednou zeptal, co po něm ten Riera vlastně chce. Tak jsem se ho pokoušel upozorňovat, že má vybíhat, hrát v celém trestňáku a zavolat, když bude chtít míč. S těmito radami jsem však brzy skončil, protože jsem věděl, že on to všechno velice dobře zná. A pak – zase mi odpověděl da, da, charašo,“ smál se Pluskal.

O rok později se s Lálou a opět s Masopustem vydal do Bělehradu ke střetnutí Jugoslávie – Evropa, pořádaném ve prospěch postižených zemětřesením ve Skopji. „Atmosféra pochopitelně nebyla tak velkolepá a slavnostní jako v Londýně. Ani podmínky pro hráče nebyly příliš velkorysé, ale po tragické události to samozřejmě nikoho nezajímalo,“ říkal skromně.

A do třetice – v roce 1965 nechyběl v mužstvu snů proti jedenáctce sira Matthewse, které bylo zarámované do nevšední slavnosti. Fotbalová Anglie se totiž loučila se svým miláčkem. V mužstvu světa hráli hvězdní fotbalisté, například Kubala, Puskás, Di Stefano, Jašin, ale také Pluskal, Masopust a Popluhár, což bylo další velké ocenění československého fotbalu. Po zápase vzali hráči Matthewse na ramena a na rozloučenou ho nesli kolem hřiště.

„Také já brzy skončím, roky nejdou zastavit. Při mém loučení by u toho měla být celá parta z Chile a z Dukly,“ pravil tehdy Pluskal, jehož hráčskou kariéru ukončilo v roce 1967 zraněné koleno. Fotbalu však sbohem nedal, stal se trenérem. Působil v Bohemians, Plzni a několik let na Kypru.

Bezkonkurenční dvojčata

Dlouholetá dvojice záložníků Dukly i národního mužstva Pluskal, Masopust pronikla do povědomí celého fotbalového národa jako nerozdělitelný tandem.

První byl obranář, který útočnějšímu kamarádovi kryl záda. Řadu let tato dvojčata tvořila jednotku, nepostradatelnou dvojici vzájemně se doplňujících špičkových individualit. Na různé příhody či situace Masopust vždy rád vzpomínal.

„Sváťa už od dorosteneckých let kouřil, ale ne moc. Tajil to určitou dobu i přede mnou, ale samozřejmě marně. Odešel třeba z pokoje, kde jsme seděli s Láďou Novákem, s tím, že se za chvíli vrátí. Věděli jsme samozřejmě, že si dá povinné cigárko. Ke své neřesti se přiznal, až když mu bylo pětadvacet,“ prozradil první český držitel Zlatého míče.

„Trenér Dukly Vejvoda Sváťovu lásku k tabáku toleroval, protože ve výkonech mu to nebránilo. Jako správný Moravák měl rád i dobré víno, ale nikdy s tím nějaký problém neměl,“ tvrdil Masopust. 

„Když jsme si jednou za raného období armádního mužstva obouvali kopačky, tak jsem zbledl. Ty jeho, včetně tkaniček, byly obaleny zaschlým blátem. Zvýšeným hlasem jsem mu řekl, proč si ty kopačky nevyčistil. On mě však odzbrojil výrokem, že vítězné bláto z minulého zápasu se nikdy neumývá,“ vypráví Masopust. 

„Sváťu šlo považovat za jednoho z průkopníků skluzu. Tento způsob bránění praktikoval bez nejmenší opatrnosti k sobě samému i na škvárovém hřišti, na němž se tehdy ještě občas hrálo a hlavně trénovalo. Potom při pohledu na Sváťovy nohy, v nichž měl zadřenou půlstoletí starou škváru, mnohým z nás vstávaly vlasy na hlavě,“ líčil Masopust. 

„Jeho soukromí bylo do předčasného úmrtí první ženy Aničky šťastné, měl s ní dvě děti. Potom se oženil ještě dvakrát, ale to už měl ke spokojenosti daleko. O svých manželkách říkal, že to byly náhradnice. V barrandovském sídlišti vedl trochu smutný život, ale i když mu do smíchu nebylo, tak svůj tradiční humor neztrácel. Po mozkové příhodě byl upoután na lůžko a zemřel v domově důchodců v 74 letech,“ uzavřel Masopust své vzpomínky na nejlepšího spoluhráče.