Je věta, že jste život zasvětila stolnímu tenisu, správná?

Je to tak. Prvního března to bylo 50 let, co jsem u stolního tenisu. V současnosti jako trenérka a manažerka, v Ostravě i ve Frýdlantu nad Ostravicí. Každý den dělám něco tam, něco tam, tak abych to zvládala v rámci možností.

Jak velký zápřah to je?

Je to práce od nevidím do nevidím, ale pořád mě to naplňuje. Hlavně práce s mládeží je bezva. Člověk si pak připadá mladší. Trénuju s dětmi individuálně, hraju s nimi. Pohyb u mě po zdravotních komplikacích už není tak dobrý, navíc ho mám při funkcionářské práci mnohem méně, než jsem byla zvyklá. Ale když můžu, ráda si zahraju.

Pojďme teď trochu zavzpomínat na vaši hráčskou kariéru. Jste mistryní Evropy, medailistkou z mistrovství světa a majitelkou mnoha a mnoha dalších medailí. A potom také dodnes jedinou evropskou rodačkou, která si zahrála semifinále dvouhry na olympiádě. Co pro vás znamená čtvrté místo ze Soulu 1988?

Vzpomínám na tu olympiádu ráda i nerada. Byla to velká událost a olympijská premiéra pro stolní tenis. Čtvrté místo je perfektní, ale nebyla to medaile. Za čtyři roky v Barceloně se o bronz nehrálo a i za čtvrté se medaile dávala. Já jsem o ni v Soulu takhle přišla, v Barceloně jsem byla devátá. Za další čtyři roky v Atlantě se to zase měnilo a o medaili takhle přišel čtvrtý Peťa Korbel.

Čínskou soupeřku jste v zápase o bronz přitom dost trápila, ne?

Bylo to vyrovnané, ale nehrála jsem v nejlepší formě. Byli jsme v Koreji už deset dní před olympiádou, pak jsme deset dní hráli a když přišlo na řadu semifinále, forma padla dolů. Bylo to dlouhé, bylo toho hodně. Nehrála jsem úplně špatně, ale nestačilo to. Přitom jsem cítila, že Asiatky měly strach.

Bylo to na nich znát? V semifinále jste byla vy a tři Číňanky.

Bylo. Číňanka Čchen Ťing, se kterou jsem hrála semifinále, byla úplně bledá. Byl na ně obrovský tlak, stolní tenis poprvé na olympiádě, k tomu v Asii. Kdybych hrála trochu nadstandardně, porazila bych ji. Ve druhém semifinále byly dvě Číňanky a jedna z nich, Ťiao Č‘-min, měla nařízeno prohrát.

Z jakého důvodu?

Protože pár měsíců předtím jsem ji porazila. Takže Číňané to udělali tak, že kdybych náhodou postoupila do finále, abych nehrála proti ní. Byly to šachy.

Ťiao Č‘-min skutečně v semifinále prohrála, ale pak proti vám hrála v duelu o bronz. A předchozí porážku vám vrátila.

Ano, ale viděla jsem, že brečí. Ptala jsem se proč, nechtěla nic říct. Později se mi přiznala, že semifinále musela prohrát. Číňanky mě znaly i ze společných soustředění, vždycky bylo fajn s nimi trénovat a poznat tu ohromnou intenzitu. Některé holky hrály jako roboti, i když v některých situacích to byla jejich slabina. Hrály až moc automaticky a tolik u toho nepřemýšlely, že by mohly zahrát jinak a chytřeji.

Dodnes ale ve světě stolního tenisu jasně dominují.

Je to pravda. Nikdo jiný nemaká jako ony, tréninku věnují šest až osm hodin týdně. Mají vytvořené skvělé podmínky. Já jsem s nimi kamarádila a i to mě vlastně v zápasech motivovalo, abych je dokázala porazit. V mojí době bylo několik Evropanek, které doopravdy dřely a byly schopné s Asiatkami hrát. Teď jich je méně a zbytek je takový poddajný.

A co český stolní tenis. V jaké kondici je vaším pohledem?

Sleduju hlavně holky a musím říct, že základna u nás je úzká. Chybí mladší hráčky i hráčky ve středním věku, tím pádem chybí konkurence. Asijské země jsou v tomhle samozřejmě úplně jinde. Naše jednička je Hanka Matelová, která opravdu maká, ale zase podle mě hraje až moc turnajů a měla by místo toho více trénovat. Připravit se tak na vrchol sezony. Šikovné jsou Zdenka Blašková, Linda Záděrová, Jana Vašendová nebo Hanka Kodetová, která ve třinácti letech vyhrála mistrovství Evropy do 15 let. Nadějné hráčky u nás jsou, ale ještě tomu něco chybí.

Vedle trénování a funkcionaření jste po kariéře pracovala i jako sportovní psycholožka. Zůstalo vám to ještě?

To dělám víceméně už jen pro radost. Ve větší míře jsem to dělala čtyři roky, pak už nebyla šance to všechno časově zvládat.

Jak jste se k tomu dostala?

Při stolním tenise jsem byla moc zodpovědná, ale při zápasech se mi ne vždy dařilo odevzdat to, co jsem měla natrénováno. S trenérkou Martou Novotnou jsme proto usoudily, že něco musíme změnit. Psychika mě svazovala. Od čtrnácti let jsem proto spolupracovala s psychology. Postupně jsem se tím začala více zabývat, až jsem psychologii studovala na vysoké škole.

S kterými sportovci jste v minulosti spolupracovala?

Byli to různí sportovci, od stolního tenisu přes tenis až třeba k lyžování. Baví mě předávat zkušenosti nebo znalosti těm, u kterých vidím zaujetí a kteří trénují více než jiní. Jmenovat ale nechci.

Na vaší výkonnosti byla práce s psychology pak výrazně znát?

Nedávno jsme se s trenérkou Novotnou, která je taky pořád u stolního tenisu, bavily o tom, že nikdy neviděla sportovce, který by měl tolik fobií jako já. Ale postupně jsem se dokázala odstřihnout od nějakého velkého tlaku. Většinou jsme se připravovaly na jeden dva vrcholy za rok, formu jsme dokázaly vyladit. Ne vždy to vyšlo, ale dělaly jsme pro to maximum. A když i pro psychiku něco děláte a věříte tomu, je to pak znát.

Jaké jste měla fobie? Bála jste se situací, které by mohly v zápase nastat?

Třeba, ale byly to i další věci. Měla jsem strach z cestování, pravidelně mi bylo špatně v autobuse, zpočátku i v letadle. Tohle pak ustupovalo, nicméně ty začátky byly náročné.

Na závěr ještě odbočka. Jak jste si v kariéře cenila úspěchů ve čtyřhře? Spoustu velkých vítězství jste sbírali s Jindřichem Panským, třeba na ME 1986 v Praze.

Cením si jich moc, byly to zápasy s větší radostí. Mix jsme s Jindrou hráli deset let. V životě jsme se nepohádali, na zápasy jsme se vždy těšili. Měli jsme i tu výhodu, že jakožto dva Češi jsme za sebou nemuseli daleko cestovat, sehrávali jsme se tady. Žebříčkově podle dvouhry jsme třeba neměli být super dobří, spíš průměrný evropský pár. Přitom jsme skoro vždy hráli o špici. Bylo to příjemné, s Renatou Kasalovou jsme hrály taky dobře. Obecně jsem čtyřhry hrála ráda, bavila mě na nich ta rozpůlená zodpovědnost.