Co tomuto rozhodnutí Mezinárodní unie říkáte?

Je to velice smutný verdikt, a to i s ohledem na historii moderního pětiboje, jehož nedílnou součástí byla vždy jízda na koni. Tento sport vznikl přímo pro olympijské hry a poprvé se v něm bojovalo o cenné kovy už v roce 1912 ve Stockholmu. Jeho velkým propagátorem byl zakladatel olympijského hnutí Pierre de Coubertin. Takže bez jízdy na koni by moderní pětiboj už nikdy nebyl v takové podobě, na jakou jsme dlouhá léta byli zvyklí.

Co to znamená pro český moderní pětiboj?

Musíme se domluvit a zjistit, jak na to sportovní prostředí bude reagovat. Věřím, že se najde dostatečné množství sportovců i funkcionářů, kteří budou chtít moderní pětiboj v nějaké formě zachovat. Pokud by to pro většinu z nich nebyl dobrý nápad, tak bych to považoval za konec tohoto tradičního sportu. Nebude to nic snadného, ale věřím, že nějaké východisko se najde.

Koně se pro vás stali alfou i omegou tohoto sportu. Jaký byl váš kontakt s nimi?

Začínal jsem v 16 letech v Poděbradech u trenéra Kopeckého a hned jsem se věnoval všem pěti disciplínám. Moc mi to na koních nešlo, trochu jsem se bál, ale postupně odstraňoval chyby, získával zkušenosti a brzy jsem si jízdu na koni díky těmto úžasným zvířatům zamiloval. Nevadilo mmě ani velké množství pádů, které mně naštěstí nikdy nezpůsobily nějaké zranění. Asi jsem uměl padat a nebál jsem se v jízdě pokračovat.

Říká se, že před závodem je potřeba s koněm slovní komunikace. Platilo to i ve vašem případě?

Jistě, s koněm je potřeba vždy se domluvit, abychom při jízdě byli oba spokojeni. Ze zkušeností vím, že vlídné slovo je zbavuje nervozity, která je u nich někdy větší než u jezdce. Naučil jsem se k nim přistupovat jako k malým dětem. Většinou stačí je jen uklidnit a slíbit jim, že mají dobré vedení. Když má kůň důvěru v člověka, tak lze čekat bezproblémovou jízdu.

Která z vašich příhod s koňmi patří do kategorie nezapomenutelných?

Hned jedna z prvních. Na juniorském mistrovství světa v Maďarsku jsem ne moc dobře začal střelbou i šermem, a navíc jsem si vylosoval koně, kterého jsem v předstartovní zkušební jízdě vůbec nebyl schopen zvládnout. Uvažoval jsem dokonce o odstoupení ze závodu. Avšak parkur byl přímo skvělý, díky němu jsem se posunul do elitní desítky a nakonec obsadil pátou příčku. Byl to právě díky koni krásný závod a rád na něj dodnes vzpomínám. Výrazně se pak na zisku mého olympijského zlata před deseti lety v Londýně podepsal sedmiletý hnědák, jehož zásluhou jsem se probojoval na špici závodu a vedení si už udržel.

A naopak která příhoda z parkuru nebyla pro vás moc veselá?

Ta vůbec nejhorší je z olympiády v roce 2008 z Pekingu. Závod jsem měl výborně rozjetý a byla i velká šance na některou z medailí. Vylosoval jsem si však náročného koně a nedokázal ho zkrotit. Na deváté překážce mě pád s tímto divochem poslal v konečném hodnocení až na 29. místo. Byla to smutná realita, ale nepovažoval jsem to za nějakou sportovní tragédii. Hlavně že jsem zůstal zdravotně v pořádku a mohl pokračovat v tréninku.

Bavili jste se potom třeba s trenérem, kdo se dopustil, především v tom klíčovém okamžiku, nějaké chyby?

Napovídalo se toho hodně, ale zřejmě ani detektiv Poirot by neuměl přesně říci, kdo to zavinil. Bylo jen jasné, že jsme si s koněm nerozuměli, což bylo cítit už před startem. Největší chybu jsem vzal na sebe, protože jsem se nenaučil aspoň několik čínských slov, kterými bych ho třeba uklidnil, za což jsem byl potrestán (smích).

Modernímu pětiboji jste zůstal věrný i po skončení závodní kariéry. Kde a komu předáváte své bohaté zkušenosti?

Mám tento krásný sport v srdci, takže jsem moc rád, že v něm mohu pokračovat. V Dukle jsem se stal trenérem mládeže a věřím, že se mým svěřencům bude dařit. Podobně jako Lucii Hlaváčkové, kterou Mezinárodní unie vyhodnotila dokonce jako nejlepší světovou mládežnickou závodnici letošního roku. Mezi řadu mých dalších aktivit patří například spolupráce s olympijským výborem a s bratrem Tomášem chceme výhledově otevřít základní sportovní školu.