Jak se stane, že se bývalý fotbalový brankář stane manažerem lyžařů?

Přišlo to poté, co jsme s realizačním týmem sparťanského béčka dostali vyhazov. Začal jsem se poohlížet po možnostech mimo fotbal, to mě vždycky lákalo. Řešil jsem to se spoustou známých, nějak se rozkřiklo, že hledám práci a proběhl kontakt se Svazem lyžařů. Tady hledali někoho, kdo by jim pomohl organizačně s jednou reprezentační akcí na Hluboké. To bylo v dubnu, pak byla svazová konference, kde se odsouhlasila nová pozice – sportovní manažer. 

A tak sáhli po vás?

Hledali někoho, kdo je úplně mimo lyžování, kdo nemá vazby na jednotlivé úseky a nemůže tím pádem někomu nadržovat. Já měl nejprve pomoct s vytvořením té pozice jako takové, podílet se definování její agendy a oblastí, které by takový manažer měl obsáhnout. Teprve po tomto procesu, který trval nějaké dva tři měsíce, a na základě oboustranných zkušeností bylo místo nabídnuto právě mně. Od prvního října jsem se oficiálně stal sportovním manažerem.

Říkal jste si někdy, že byste mohl dělat právě tenhle typ práce?

Já jsem byl kdysi na Spartě předdomluvený, že bych tam pokračoval v takové funkci, která by byla něco mezi vedoucím a manažerem týmu. Nakonec jsem šel spolu s Michalem Špitem dělat trenéra gólmanů. Ale přitom jsem si potvrdil, že by mě víc bavila práce, která se odehrává ještě nad trenérem. Zajišťování hotelů, komunikace s různými organizacemi, firmami a podobně. 

Spousta bývalých hráčů po konci kariéry žehrá, že měli na konec kariéry víc myslet a připravit si nějaké budoucí zaměstnání. Taky vám to někdy proběhlo hlavou?

Jasně, ale ono je to logické. Je v tom určitá pohodlnost. V pětatřiceti tušíte, že to máte za pár, že už se kariéra nikam neposune, ale stejně se vám nechce sednout někam do školy. Doteď vám program dne tvořili týmoví manažeři, nic jste nemuseli řešit.  Když si začnete dělat trenérské licence, céčko ještě stihnete třeba za víkend, ale B-licence, to už je asi 160 hodin teorie. Těžko můžete v klubu říct ´Sorry, mám školu, teď tu čtyři dny nebudu´. 

Odrazila se pak absence vědomostí i v hledání práce?

Psal jsem životopisy, zkoušel jsem i síť Linked-In, inzerát na Jobs, ale když si tam dáte, že jste posledních dvaadvacet let jen stál v bráně, nevzbudí to velký ohlas. Naopak se jedna paní ozvala s tím, že nechce věřit, že jsem to opravdu já – ten fotbalista.

A co jste na to řekl?

Vyměnili jsme si asi čtyři maily. Radila mi, abych se víc pochválil, abych vyzdvihl víc věcí, které umím. Ale já jsem asi ze staré školy, neumím se moc chválit, držím se spíš při zemi a nechávám, ať hodnotí mou práci ostatní.

Co vy a lyžování, jaký k němu máte vztah?

Mám kladný vztah k lyžování a zimním sportům obecně. Od pěti jsem jezdil na běžkách, od sedmi na sjezdovkách. Díky rodičům jsme trávili spoustu času na horách. I během kariéry jsem často jezdil lyžovat do Itálie, přestože jsem kvůli smlouvě neměl, abych se nezranil. 

Vybaví se vám nějaké fotbalové soustředění, kdy vám běžky lezly krkem?

Určitě. Vím, že se Spartou jsme byli někde v Seefeldu a naháněli jsme tam Martina Haška, který se snad s běžkami na nohou narodil. Hrozně nás natíral. A to si třeba o sobě myslím, že mi to na běžkách docela jde, umím bruslit i klasiku. Stejně byl úplně jinde. Posledních osm nebo deset let se to ale z přípravy vytratilo, přibývá zahraničních hráčů, kteří by na běžkách stáli třeba úplně poprvé. Takže příprava probíhá už téměř jen na hřišti, většinou je jen pár běžeckých tréninků mimo trávník, běhání je řízeno podle postů na hřišti. A vše je hlídané sporttestery a GPS.

Pojďme se vrátit k vaší nové práci, co je tedy její náplní?

Zjednodušeně řečeno, jsem osoba, která propojuje všechny, co tady na svazu dělají, s trenéry a sportovci ze všech úseků. Řešíme soustředění, závody, logistiku. Teď jsem dostal za úkol oslovit výrobce různých fyzioterapeutických pomůcek, aby měli sportovci například možnost si sami aplikovat lymfatické kalhoty na soustředění.

A v tom všem už se orientujete?

Je to práce ve sportu, prostředí je mi blízké, i když se pořád učím. Když sečtu všechny týmy, a-týmy, b-týmy, juniory, je to nějakých 170 lidí, to si nejde všechno hned zapamatovat. Ale vrhl jsem se do vody a makám.

Narazil jste už na nějaký problém?

Začal jsem tím, že jsem objel všechny sportovní úseky a dozvěděl jsem se, že tu neexistuje žádné centrální lékařské zabezpečení. Jednotlivé týmy to doteď řešily po svém. Třeba jako já, mám problém s křižákem v koleni, zavolám známému doktorovi a řeknu: ´vyšetři mě´. Teď se nám jako svazu ale podařilo navázat spolupráci s podle mě nejlepší nemocnicí u nás, s Ústřední vojenskou nemocnicí, která se nám bude starat o komplexní péči. To samé ještě chceme zajistit pro sportovce na Moravě.

V jaké kondici je vůbec podle vás české lyžování?

Je úžasné, že na to, jak jsme malá země, která nemá velehory a sněhu ubývá, pořád jsme národ lyžařů se špičkovými vrcholovými sportovci. Jak jsem říkal, objel jsem všechny úseky a můžu říct, že všichni makají na 150 – 200 procent. 

Velkým tématem je ubývající sníh, může to být pro vrcholové sportovce brzy problém?

Co na to říct. Globální oteplování vážně existuje a není to legrace. Například alpští lyžaři v rychlostních disciplínách nebo snowboardisti už musejí v rámci přípravy jezdit do Chile nebo na Nový Zéland, aby absolvovali plnohodnotnou přípravu, a to se strašně prodražuje. Běžci se nám nedávno vrátili z Davosu, kde nebyl sníh a museli na poslední chvíli jet na Boží Dar, aby tam trénovali na kolečkových lyžích. Celá předsezónní příprava už není o dlouhodobém plánu, ale neustálém operativním řešení a přesunech. Je to logisticky velmi náročné. 

Má tedy smysl pořádat závody už v říjnu?

To je spíš otázka na FIS. Byl jsem teď ve švýcarskému Churu na Světovém poháru v Big Airu, kde se závodilo ve čtrnácti stupních a za deště. Byla tam montovaná konstrukce, sportovci se rozjížděli z umělé hmoty, zasněžený byl jen ten můstek se skokem a pak dopadová plocha. Přesto všechno tam bylo přes 12 tisíc nadšených diváků, kteří viděli velkou show. Třeba to je budoucnost.

Že by se lyžovalo na trávě?

Třeba ano. Samozřejmě mi tam každý řekl, že to s klasickým freestyle lyžováním nemá nic společného. Ale slyšel jsem, že třeba Japonci jsou ještě o kus dál, vyvinuli takový druh povrchu, který ještě lépe imituje sníh a mohou na tom mnohem lépe trénovat. Pak se to ukázalo i ve výsledcích, protože ve finálové desítce bylo snad pět Japonců.

Z toho, o čem vyprávíte, se zdá, že už jste se vážně stal lyžařským expertem…

Strašně mě to baví a naplňuje. V poslední době jsem dostal i nějaké fotbalové nabídky na trénování, ale s díky jsem odmítl. 

A kolik je u lyžování fanoušků Slavie?

Pár jo, ale to mě baví se s nimi hecovat. Kupříkladu skokan Roman Koudelka je velký slávista. Tak jsem jeho klukovi dal svou sparťanskou kartičku. Ten to hned nesl hrdě ukázat tátovi. Koudy se nad tím docela zasekl, ale hned jsme si to vyříkali. Tohle ke sportu patří a i proto jsem si to tu tak oblíbil.