V pondělí na vyhlášení ankety OKsystem Zlatý kanár 2022 v Přerově převzal dvaapadesátiletý Tomáš Svášek cenu pro nejlepšího českého tenistu na vozíku.
Jeho příběh, s nímž se v rozhovoru svěřil deníku Aktuálně.cz, je plný bolesti, ale i neutuchající vůle a naděje.
Ve svých dvaačtyřiceti letech celoživotního sportovce potkal vážný zdravotní problém. Zpočátku cítil Svášek únavu nohou, která se neustále stupňovala, až se mu během lyžování na sjezdovce zničehonic podlomily nohy.
Lékaři se nejprve domnívali, že za problémy může výhřez na bederní páteři. Už ho chtěli operovat, ale při dalším vyšetření upadl a už nevstal. Ochrnul v únoru 2013 přímo v nemocnici.
Poté lékaři určili správnou diagnózu: cévní malformaci na míše.
Svášek skončil na vozíku, na sportování ale nezanevřel. Vrhnul se na tenis, který hrál na slušné úrovni jako dítě a v osmatřiceti letech se k němu vrátil.
„Začátky na vozíku byly krušné. Musím říct, že to bylo strašně náročné,“ přiznal deníku Aktuálně.cz v Přerově po pondělním galavečeru.
„Když letěl míč na mě, bylo to v pohodě, ale pohyb na vozíku je poměrně velké umění, i když to tak třeba nevypadá. Je to náročné na horní končetiny, ale v tom to tolik není, spíš v odhadu a orientaci. Člověk se na vozíku hodně točí, naučit se to trvá roky. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak jsem si představoval,“ vysvětlil Svášek.
V průběhu let se dostal mezi českou špičku, i když mu život neustále komplikovaly bolesti a další nepříjemnosti spojené s jeho nemocí.
Když tedy letos na jaře přišla šance být jedním ze dvou prvních Čechů, kteří podstoupí zákrok třicet let zkoumaný švýcarskými odborníky, Svášek neváhal.
Před třemi měsíci mu ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady zavedli do míchy elektrodu. Ta vysílá malou intenzitu elektrického proudu a ovlivňuje tkáň míchy a jejího okolí. Sám pacient od zákroku očekával jen úlevu od bolesti.
Nakonec dostal mnohem víc. Po letech se znovu postavil na nohy.
„Všechno je teď lepší. Svaly změkly, dokážu se postavit, na turnajích se můžu normálně osprchovat vestoje,“ řekl Svášek. Ujde i pár kroků, limituje ho ale bolest.
„Neuropatická složka bolesti v lýtkách pořád zůstává. Kdybych ji neměl, dokázal bych ujít strašnou spoustu. Ale v momentě, kdy nohy zatížím, bolest přichází rychle, lýtka se stáhnou do křeče a pak dlouho trvá, než se to vrátí do původního stavu. Ale je to cesta, pořád se to vyvíjí, uvidíme,“ dodal s nadějí.
Jeho zdravotní stav se zlepšil v mnoha ohledech. „Být vozíčkář není jen o tom, že nechodíte. Je tam spousta dalších věcí. Mám menší bolesti a nemusím brát žádné opiáty, to je hrozná výhoda, protože s nimi trpí střeva i močový měchýř,“ oddechl si český reprezentant.
Zda mu nová metoda dokáže zlepší pohyb natolik, aby vozík mohl odložit úplně, zatím netuší.
„To je velmi těžké odhadnout. Zatím bych chtěl, aby bolestí ubývalo a já mohl stále více chodit o francouzských holích,“ přál si Svášek do příštího roku.
Muž, který je na světovém žebříčku 66. ve dvouhře a 44. ve čtyřhře, má i smělejší sportovní cíle. Letos se na mnoha turnajích dostal do čtvrtfinále, tuto hranu ale ne a ne prolomit.
„Konkurence je obrovská. Většina kluků se tomu věnuje od dětství, v Evropě na to mají akademie. Musím se dostat do semifinále, to by mi v žebříčku hodně pomohlo,“ uvedl.
Probojovat se na grandslamové turnaje je podle něj takřka nemožné. Ve Wimbledonu, Roland Garros, na US Open či v Austrálii si vždy zahraje jen šestnáct nejlepších hráčů světa.
„A to už jsou profesionálové. Mezi soutěží zdravých a vozíčkářů je pořád strašný nepoměr. Odměny jsou v řádu stovek eur,“ podotkl Svášek. Byl by rád, kdyby se v České republice vozíčkářský tenis více propojil s tím „zdravým“, především co se týče financování. A aby se vozíčkářskému tenisu věnovalo více mladých lidí.
„Potřebujeme mladé hráče, to bych chtěl zdůraznit. Klidně ať se ozvou přes moje sociální sítě. Máme zhruba padesát hráčů v republice a nejmladšímu je asi čtyřicet.“
„Tenis na vozíku je zřejmě nejnáročnější vozíčkářský sport, ale nemusí se toho bát, časem se to naučí. Ten adrenalin přebíjí bolest,“ poznamenal otec tří synů.