V září bylo biatlonistovi z francouzských Pyrenejí 32 let. Mnohokrát dostal otázku, proč neukončil kariéru už před dvěma roky po třech zlatých medailích z olympijských her v Pchjongčchangu. Zvlášť, když mu totálně nevyšla sezona 2018/19 a zabalil ji předčasně už po mistrovství světa.

„Je příliš snadné končit v takové chvíli. V mém vidění vrcholového sportu, v imaginárním světě, který jsem si během kariéry vytvořil, to bylo jednoduché řešení, jako bych něco opouštěl. Téměř zrada. Musel jsem prožít ještě jiné věci,“ vysvětlil Fourcade ve své druhé nejnovější autobiografii Moje poslední sezona. 

Těmi „jinými věcmi“ bylo pořádné vyhoření a kecnutí si na zadek. Světový šampionát v Östersundu mu vůbec nevyšel. Trápil se, věděl, že na sedm velkých křišťálových glóbů v řadě už nenaváže, tak sezonu raději ukončil a dopřál si delší pauzu na znovunastartování kariéry. 

„Je vzácné vyhrát Světový pohár! Ale když vyhrajete 77krát, už si nepamatujete, jak těžké je vyhrát třeba jen jednou. Předchozí sezona mi to připomněla,“ uvedl Francouz.

Jeho klopýtnutí po letech nadvlády přineslo i svá pozitiva. Kupříkladu se pročistila atmosféra, která ve francouzském mužském týmu panovala. Vše se už netočilo jen kolem jména Fourcade.

„Vzpomínám si například na článek na webu federace nazvaný ´Martin Fourcade a jeho kolegové na stupních vítězů ve štafetě. Těžko by vymysleli hloupější titulek. Tento druh nerovnosti může v souvislosti se závody zničit život týmu,“ zlobil se šampion.

S kolegy si ale všechno vyříkal a v minulé sezoně jim všechno klapalo, společně se stali mistry světa ve štafetě, Fourcade se v průběhu sezony oblékl znovu do žlutého dresu pro lídra bodování, v první pětce Světového poháru byli hned tři Francouzi.

V knize, kterou krásnými ilustracemi vyzdobila teprve čtrnáctiletá Ruska Oksana Pinčuková, zásadně vzpomíná i na závody v Novém Městě na Moravě, kde v březnu poprvé chyběli diváci kvůli pandemii koronaviru.

„Do Nového Města jezdíme pokaždé s radostí. A není to kvůli gastronomii, počasí nebo krajině. Milujeme místní tribunu, která burácí při každém startu. To vřelé, bouřlivé a znalé publikum,“ popsal Fourcade, co mu na Vysočině nejvíce chybělo.

V té době doufal, že extrémní opatření pomohou k zastavení celosvětové pandemie, i když za cenu sportovních obětí. „Myslím například na českého biatlonistu Michala Šlesingra, který koncem týdne končí svou kariéru a je pro něj těžké, že se nemůže rozloučit s publikem,“ připomněl kolegiálně Fourcade.

Na krajinu Vysočiny nemůže francouzský biatlonista vzpomínat zase až tak v dobrém, místní příroda se mu dostala nepříjemně pod kůži. 

„V jednu chvíli jsme se dokonce ocitli téměř v močále na kraji lesa. Když jsme podél něj jeli, lehce jsem levým kotníkem zavadil o nízkou větev. Večer jsem cítil, jak mě v ráně píchá a pak bolest. Rozhodli jsme se s fyzioterapeutem pro malou operaci a po dlouhých minutách vytáhl jehlou půlcentimetrové dřívko,“ vzpomíná Fourcade. 

I jemu podobně jako Šlesingrovi opatření spojená s koronavirovou nákazou zhatila plány. Kariéru chtěl završit v norském Oslu, kde měl ještě zabojovat o velký křišťálový glóbus, ale vedení Mezinárodní biatlonové unie raději poslední zastávku sezony zrušilo a jemu celkový triumf unikl o pouhé dva body. Vyhrál rival Nor Johannes Bö.

„Necítil jsem žádnou hořkost, žádnou frustraci. V této sezoně odjel o čtyři závody méně, aby byl u porodu syna. Ten, kdo je nejlepší za celou sezonu, vyhrál a nejlepší byl Johannes,“ uznal sportovně.

Nyní už je otec dvou dcer ve sportovním důchodu a rozhodně by neměnil. „Nemám výčitky ani nelituju. Vlastně mě nouzový stav, kterým jsme si prošli, v mém rozhodnutí ještě utvrdil. Miloval jsem každý okamžik kariéry, dokud jsem nedospěl v životě do chvíle, kdy jsem měl chuť a potřebu dělat něco jiného,“ dodal.