Možná bychom těžko hledali dva tak rozdílné sporty jako krasobruslení a vzpírání. Jak se stalo, že jste přešla od jednoho k druhému?

S krasobruslením jsem začala ještě ve školce, byl to sport, který mě provázel až do 18 let. Když jsem s ním skončila, chyběly mi pravidelné tréninky, nějaký cíl v podobě závodů a i samotná závodní atmosféra. A tak jsem se přes šerm, klasické cvičení ve fitku na strojích a poté hlavně přes CrossFit dostala právě ke vzpírání.

Na bruslích jste si přitom nevedla špatně, máte i nějaké republikové úspěchy. Proč jste s krasobruslením skončila?

Asi hlavně kvůli opakujícím se zraněním kotníku. Když jsem se dostala vždy na nějakou vyšší technickou úroveň, třeba trojité skoky, a pak přišlo zranění, po kterém trvalo nějaký čas se na vyšší úroveň opět dostat. Poté jsem se opět zranila a tak párkrát dokola, až mi to přestalo dávat smysl a asi i bavit.

Krasobruslení, to je nejen o předvedených skocích, ale také o uměleckém dojmu, známkách rozhodčích. Je v tomhle pro vás úleva, že se perete především sama se sebou a se závažími?

Na jednu stranu to i úleva docela je. Vždycky jsem byla taková „silová“ krasobruslařka, která byla úspěšnější ve skocích, piruetách a obecně v silových prvcích, a naopak jsem ztrácela v uměleckém dojmu. Na druhou stranu i ve vzpírání hraje určitou roli lidský faktor v podobě panelu rozhodčích. I tam je to občas minimálně diskutabilní, aby byl daný pokus někomu uznán či neuznán. Je pravda, že když zvednu závaží podle pravidel, je jedno, jak se u toho například tvářím. Ono se to ale zdá, že to jsou rozdílné sporty, ale já tam podobnosti vidím.

Vážně? Jaké?

Třeba v rámci závodů. Stejně jako u krasobruslení máte na prvek, váhu, pouze jeden pokus. Máte vše milionkrát natrénované z tréninku, ale pak při tom závodě je to o jednom momentu, o pár sekundách, jestli se vám daný skok či pokus povede provést úspěšně. V obou případech je to neskutečný psychický nápor a boj v hlavě, se kterým se musí každý sám vypořádat.

Odrazoval vás od vzpírání někdo? Že si například zkazíte postavu, že to je jen pro chlapy a podobně?

Neřekla bych úplně, že odrazoval. Ale určitě rodiče, hlavně mamka to musela chvíli zpracovávat. Ale přece jen už jsem byla dospělá, když jsem se silovým sportem a poté se vzpíráním začala, takže jsem si do toho moc mluvit nenechala. 

A vy jste nad tím takhle přemýšlela?

Je pravda, že jsem se s tím na začátku hodně prala sama, že jsem nechtěla mít ta velká stehna a ramena a víc jsem řešila vzhled než výkon. S tím mi pomohl nejvíce můj bývalý přítel, který řekl, ať se beru taková, jaká jsem, že nikdy nebudu hubená „Barbie“. 

Setkáváte se s podobnými předsudky doteď?

Moc ne. Ale asi je to kvůli tomu, v jaké sociální bublině se pohybuji. Mimo okruh těchto lidí bych určitě vybočovala z nějakého jejich ideálu krásy. Teď už bych však dokázala takové lidi usadit, i když jak říkám, vždycky tomu tak nebylo.

České vzpěračky z Hané pravidelně organizují focení kalendáře, kterým se snaží přetvářet tuhle „pověst“ vzpěraček, co na jejich iniciativu říkáte a nedostala jste už pozvánku také nějaký ten měsíc v kalendáři nafotit?

Pozvánku jsem před pár lety dostala, ale odmítla jsem ji. Myšlenka jako taková se mi velmi líbí a ráda bych ji i podpořila, ale nemyslím si, že je potřeba to dělat formou nahých aktů. Ženskost se dá vyjádřit velmi dobře i ve více kusech oblečení.

Od velké změny váhových kategorií v roce 2019 zatím suverénně pronikáte do českých historických tabulek, nad hlavu zdvihnete už 112 kilo. Kam až se chcete dostat?

Co nejvýš to bude možné. Momentálně je před námi prosincové mistrovství světa v Bahrajnu, v dubnu 2025 mistrovství Evropy. To jsou dva závody, na které se bude celá příprava zaměřovat. Cílem je trhnout 100 kilogramů, což se v české historii povedlo zatím jedné ženě, a to v nejvyšší hmotnostní kategorii. Na závodech by takový pokus kolem 100 kilogramů v mojí hmotnostní kategorii do 64 kilogramů znamenal už velmi hezký výsledek.

Nabízí se otázka, proč nemluvíte o olympijských hrách. Jak reálné je, aby se tam česká vzpěračka dostala? 

Pro letošní olympijské hry v Paříži se to již žádné české vzpěračce nepodaří, to už víme. Momentálně máme ve hře jediného muže – Kamila Kučeru. 

Problém je, že vaše ideální váhová kategorie tam ani není, že?

Ano. Je tam kategorie do 59 kilogramů, kterou jsem také vyzkoušela, ale je to pro mě už velmi málo a nebyla jsem schopná kvůli velkému hubnutí udržet potřebnou sílu a výkonnost. Zároveň by ani moje momentální rekordy pro kvalifikaci určitě nestačily. Další kategorie do 71 kilogramů už je vzhledem k potřebným výkonům momentálně úplně vzdálená. Uvidíme, jaké podmínky a hmotnostní kategorie budou pro hry v Los Angeles v roce 2028. 

Jste vystudovaná ekonomka, která si s někdejším partnerem otevřela tělocvičnu. To se zdá jako ideální varianta pro někoho, kdo závodí ve vzpírání, vnímáte to tak?

Ano. Magisterské studium jsem dokončovala ještě v prvním půlroce po otevření tělocvičny. Což do teď nechápu, jak jsem zvládla. Jinak rozhodně svou práci vidím jako výhodu, vzhledem i k vrcholovému sportu. Neumím si moc dobře představit mít standardní osmi- až devítihodinové zaměstnání někde v kanceláři a k tomu ještě vrcholově sportovat.

Dá se vůbec vzpíráním uživit?

Záleží na každém jedinci. Určitě v našem sportu nejsou prostředky jako například v tenise, golfu, fotbalu atd. Zároveň pokud je vzpěrač na vrcholové úrovni a je součástí střediska, jako je Olymp, tedy Centra sportu ministerstva vnitra, tak vám dokáže nabídnout takové podmínky, že jste schopni se nějakým způsobem uživit. Ale rozhodně tím člověk nikterak nezbohatne, jako ve výše zmiňovaných sportech.