Po krátkém pobytu se dvěma přátelskými střetnutími ve Francii a mezipřistáním v Madridu sparťané dorazili do cíle své cesty – do Ria. „Letět přes oceán je jistě velký zážitek, ale každý ho prožíval jinak. Jedni se dívali na filmové plátno, druzí přemýšleli, jak je přivítá Amerika a jen ´staří kozáci´ dali přednost spánku. Po deseti hodinách nás Boeing 707 zanesl nad brazilské mrakodrapy a přesně v šest hodin tamějšího času jsme se za třicetistupňového vedra dotkli brazilské půdy,“ vrací se Bartoň k začátku zájezdu.
V Riu se sparťané nestačili ani rozkoukat a už je svolávali k další cestě do Sao Paula. „Hned na letišti nás čekal udivující zážitek: bylo vzdáleno 90 kilometrů od města. Tuto vzdálenost jsme strávili v autokaru a mnozí z nás se tak mohli poprvé seznámit s brazilskou krajinou. Po dvou hodinách jsme dorazili do Sao Paula, správně nazývaného Babylonem Brazílie. Vedle přepychových budov se tísnily malé chatrče, nejmodernější podjezdy a nadjezdy střídaly téměř neprůjezdné uličky. Automobilový provoz byl pro nás doslova nepředstavitelný, daleko větší než třeba v Paříži. Neustálé houkání nesmlouvavých řidičů pak jen dokreslovalo celkovou atmosféru,“ usmívá se Kára.
S ubytování byli sparťané spokojeni, méně už s hřištěm a zařízením stadionu San Marino, k němuž museli překonávat velkou vzdálenost po ulicích přeplněného města.
„V nesmírném dopravním chaosu někdy ani šofér nevěděl, kudy má jet. Smysl Brazilců pro pořádek a kázeň není zrovna na výši a časté zmatky se tím ještě znásobily. Vůbec největší starosti nám ale způsobilo obrovské vedro. V průběhu dne se rtuť v teploměru vyšplhala až ke čtyřicítce ve stínu, takže bylo utrpením ležet, natož běhat. Náš první soupeř Portuguesa Sao Paulo se s tímto handicapem vyrovnal snadněji než moji svěřenci a naše porážka 0:2 byla do jisté míry omluvitelná,“ ohlížel se později trenér Karel Kolský za prvními dny v Brazílii.
Ze Sao Paula odjela sparťanská výprava do města Macelo, kde ji především upoutal nádherný stadion pro 70 tisíc diváků. „Vedle skvěle vybavených kabin včetně kyslíkových přístrojů byl výborný i povrch hřiště. Ani předtím, ani potom jsme se s podobným v Brazílii už nesetkali. Na hustý, zelený pažit jsme šli hned po příjezdu ještě večer a nikomu se z hřiště nechtělo. Trénink byl pro nás prostě požitkem. Méně spokojeni jsme byli tentokrát s ubytováním, vadil nám hlavně hluk a stísněné prostory. Zato nás potěšilo vítězství 3:2 nad tamním týmem, i když mohlo být o dost vyšší. Nevyužili jsme totiž další čtyři stoprocentní šance,“ přiznává Kára, střelec jednoho gólu a zároveň i autor několika snímku v tomto článku.
Dalším cílem sparťanů byla Fortaleza. První utkání proti domácímu celku se hrálo pozdě večer a přesto teplota vystoupila až na 28 stupňů Celsia. „Téměř 25 tisíc diváků vidělo nejdříve velký ohňostroj, pak vedoucí gól Urbana a nakonec i za zvuku bubnů, raket a dělbuchů vyrovnávací branku domácích. Velice mě překvapila nečistá hra Brazilců, kterou rozhodčí přehlížel. Podobné lze říci i o bezgólové odvetě. Další utkání jsme vybojovali s dalším klubem tohoto města, který výkonnostně patří do první brazilské dvacítky. Po několika nevyužitých příležitostech jsme první gól inkasovali z ofsajdu a potom ještě jeden regulérní,“ hodnotil tehdy utkání Kolský.
Návrat do Ria byl pro celou výpravu určitým osvěžením. „Prohlédli jsme si město, v něm i obrovskou sochu Krista a podívali se také na Maracaná, největší fotbalový stadion na světě. Naším věrným průvodcem byl pan Egert, starousedlík českého původu, který do Ria přicestoval už v roce 1946, ale stále netajil lásku k naší republice a především k Praze. Kdysi hrál za Union Žižkov, takže jako sportovec nám poskytl neocenitelné informace o společenském životě v Riu. Měl v paměti i finále mistrovství světa v roce 1950, v němž Brazílie podlehla Uruguayui 1:2. Tato porážka prý celý stadion rozplakala, plných pět dní byl v Brazílii národní smutek a několik lidí dokonce spáchalo sebevraždu. Naopak pět dní nespoutané radosti a veselí bylo v Brazílii po jejím vítězství v roce 1970 na šampionátu v Mexiku,“ nezapomněl Bartoň na zajímavé vyprávění pana Egerta.
Není tajemstvím, že velká sláva byla také po tisící brance Pelého, který má na stadionu pamětní desku. „Obdivovali jsme tam perfektně zařízené kabiny, včetně speciálních křesel pro odpočinek hráčů. Sám mám na Maracaná jednu velkou vzpomínku, která sahá do roku 1956. Tehdy jsme na tomto stadionu porazili národní mužstvo Brazílie gólem Moravčíka 1:0 a já seděl na lavičce v roli trenéra československé reprezentace,“ tvrdil Kolský.
Nejhodnotnější střetnutí vybojovala Sparta proti týmu Vasco da Gama, který měl jméno po celém fotbalovém světě a Letenští ho znali z turnajů v Paříži. „Hrálo se ve výletním středisku na malém přímořském stadionu, kam přišlo 20 tisíc diváků. Urban nám získal vedení, domácí z penalty vyrovnali, ale Vrána 11 minut před koncem rozhodl o našem vítězství 2:1, které zůstalo nedoceněno. Porážka domácí natolik mrzela, že okamžitě začali jednat o odvetě, kterou manažer přijal. Brazilci tehdy na Veselého vedoucí gól odpověděli dvěma brankami, ale i přes porážku lze oba zápasy nazvat jako zdařilé,“ říká Bartoň.
O dva dny později se výprava Sparty vrátila do Sao Paula a odtud do Campinasu ke svému poslednímu zápasu. „Před zahájením nás pořadatelé překvapili hymnami, vlajkami obou států a děvčátko z rodiny našeho starousedlíka nám v národním kroji předalo kytice. Hrálo se v srdečném prostředí proti rychlému a ctižádostivému soupeři. Zajímavý byl i průběh zápasu. Domácí vedli, mně a Jurkaninovi se podařilo skóre otočit v náš prospěch, ale konec byl smírný – 2:2,“ má Kára stále v paměti, stejně jako předchozí utkání proti Fortaleze, při němž mu byl roztržen dres i jeho zlatý řetízek, který pak zmizel kdesi v zeleném pažitu.
A pak už následovalo jen zamávání slunné Brazílii, která byla pro sparťanskou výpravu nejen domovem, ale i cennou školou. „A nejen fotbalovou. Třeba i proto, že pro poruchu na letištním osvětlovacím zařízením v Riu jsme do Prahy přiletěli o 11 hodin později. Zájezd určitě splnil svůj účel a spokojen byl i Kolský, neboť podle jeho názoru celkem neznámí soupeři produkovali lepší fotbal než některá mužstva z naší první ligy,“ uzavřeli Bartoň s Károu své ohlédnutí za čtyřtýdenním pobytem v zemi za „velkou louží.“
