Když Australan prohlásí, že fotbal (a řekne soccer, nikoli football) je pátým nejpopulárnějším sportem v zemi, bude to míněno jako vtip. O tom, kam v této hierarchii patří doopravdy, se opravdu žertuje a také je možné o tom vést spory.

Australský fotbal, z evropského pohledu ta surová hra na hřišti podivného tvaru, určitě vede. Jsou tu britské importy jako ragby, kriket, dostihy a tenis, všeobecně rozšířený basketbal a pak disciplíny od vody – plavání, surfing.

A-League, nejvyšší soutěž ve fotbalu, jak ho chápeme my, má průměrnou návštěvnost přes 10 tisíc lidí na zápas, což je méně, než má liga v ženském kriketu WBBL (14,5 tisíce) i ragbyová NRL (16 tisíc). A když zapředete hovor s někým, kdo je ochoten se na dané téma bavit, nebuďte překvapeni, když použije termín wingback. Ano, je to krajní obránce.

Cesta fotbalu do srdcí Australanů byla přetěžká. První oficiální tým byl vytvořen v roce 1922 víceméně proto, aby se země vyrovnala Novému Zélandu, který už ho měl. Klubová scéna zůstávala roztříštěná a reprezentace hrála jen přátelsky až do roku 1956.

V tom roce se v Melbourne konaly olympijské hry a poměr pořadatelské země k fotbalu je vidět na fotografiích z utkání hraných na stadionech pro kriket nebo „domácí“ fotbal. Národní celek sice slavně porazil 2:0 Japonsko, ale pak prohrál 2:4 s Indií a bylo po slávě. Získal alespoň přízvisko „Socceroos“, což je odvozenina od cangaroos (klokani).

Kdo se pokládal za patriota, díval se na hru provozovanou imigranty z Chorvatska, Řecka, Itálie, Nizozemska, Rakouska, Izraele a dalších zemí spatra. Nahodile složené týmy z hráčů jedné země původu mezi sebou hrávaly poněkud bizarní mezinárodní turnaje, některé dokonce jako „mistrovství světa“.

V roce 1959 vyřadila FIFA australskou fotbalovou federaci ze svých struktur. To už existoval klub českých přistěhovalců Sydney FC Praha. Ten a ještě další dva z téhož města a dva z Melbourne začaly „dovážet“ hráče z Evropy. Lákaly na uvolněný životní styl a nabízely i dost peněz. Jenže odmítly zaplatit jakékoli poplatky za přestup se zvláštním argumentem, že fotbalisté přišli jako migranti.
Tento stav trval čtyři roky a teprve pak začali „světový“ fotbal v Austrálii organizovat lidé, kteří si dali za cíl zrušit izolovanost země v tomto sportu.

Nejprve vznikla pohárová soutěž pro celky ze všech částí země a v roce 1977 se začala hrát i pravidelná liga. Austrálie dokonce hrála na světovém šampionátu 1974 v Německu, ale trvalo dvaatřicet let, než se to podařilo znovu.
Funkcionářům vyšel mistrovsky tah, o němž se v Austrálii pochybovalo, a sice přesídlit z oceánské části kvalifikace MS do asijské. Nejprve jí úspěšně prošla „zlatá generace“, jejímiž členy byly například brankář Mark Schwarzer a útočníci Harry Kewell a Mark Viduka, a dotáhla to v Německu 2006 až do osmifinále (prohra 0:1 s Itálií).

Od té doby na závěrečném turnaji Australané nikdy nechyběli a letos podruhé v historii postoupili ze základní skupiny.

Cesta současného výběru byla dlouhá, v kvalifikaci odehrál 20 zápasů (rekord to není, před čtyřmi roky jich bylo dokonce 22). Ten poslední 13. června. Interkontinentální play off proti Peru skončilo bez branek i v prodloužení, Socceroos vyhráli 5:4 na penalty. Hrálo se na Stadionu Ahmada bin Aliho v Kataru a Australané věří, že to může být jejich výhoda, protože jejich osmifinále proti Argentině se koná právě tam. Velká část země bude od brzkého rána na nohou.