Beze stopy zmizelo 8. listopadu 1948, nejspíš nad kanálem La Manche malé soukromé letadlo s částí výpravy československých hokejistů směřujících z Paříže do Londýna.

Na jeho palubě byli Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a Zdeněk Švarc – až na Zdeňka Švarce mistři světa a stříbrní olympijští medailisté.

Reprezentační družstvo tehdy začínalo přípravu na MS 1949 pod vedením nového trenéra Antonína Vodičky zahraničním zájezdem do Francie a Británie.

Od počátku byly problémy s pasy i lety.

Hokejisté odletěli do Paříže až v den zápasu, v sobotu 6. listopadu. V Praze ale zůstali náhradní brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc s tím, že se k ostatním připojí v neděli v Paříži.

„Tenhle výlet mě stál tolik nervů, že bych se nedivil, kdyby se ještě něco semlelo. Nejlepší by snad bylo zůstat doma,“ nepřímo tehdy předpověděl neštěstí trenér Vodička.

Reprezentace porazila Racing Paříž 4:3, hráči měli mít v neděli volný den ve francouzské metropoli a v pondělí měli odletět do Anglie. A tady nastal další zádrhel.

Zjistilo se, že o letenky je velký zájem, takže se společná cesta ukázala nereálnou. Proto se větší část výpravy vydala do Londýna už v neděli, v Paříži zůstala jen čtveřice (Šťovík, Pokorný, Troják a Stibor), která neměla anglická víza.

V pondělí pak šestice Čechů (kromě čtyř bez víz i Jarkovský a Švarc) řešila, jak se za spoluhráči dostat. Běžné linky byly přeplněné, navíc panovalo špatné počasí. Řešením se ukázalo aerotaxi.

Francouzský pilot René de Narbonne odstartoval s dvoumotorovým letounem Beechcraft Model 18 v 16.38 z dráhy pařížského letiště Le Bourget.

Přetížený stroj se vydal na cestu do Londýna, i když se tou dobou už nad kanálem La Manche převalovala hustá bílá mlha. Bývalý pilot RAF De Narbonne však za války převážel odbojáře přes kanál i za horšího počasí.

V 17.39 se ale jeho telegrafista ozval dispečerům naposledy, poslední depeši zachytily pozemní stanice v době, kdy se letadlo nacházelo v prostoru Le Mans, tedy jihozápadně od místa startu.

Podle pozdějších rekonstrukcí se zřejmě pilot, známý nedodržováním navigačních pravidel, rozhodl neposlouchat dispečery a vydal se jinou trasou podél pobřeží směrem na Cherbourg.

Beechcraft s osmi lidmi na palubě nenávratně zmizel buď ve vodách La Manche, nebo v pobřežních francouzských bažinách.

Vrak se nikdy nenašel.

Hrozná noc v Londýně

V Londýně nikdo o tragickém osudu spoluhráčů nic netušil. „Dopoledne jsme trénovali a pak čekali na zbytek výpravy. Ale viděli jsme, že panuje velká mlha. Nebylo pořádně vidět ani z našeho autobusu, který nás vezl z hotelu na trénink. Dva vedoucí výpravy poté odjeli na letiště čekat na tu šestici, měli je přivézt rychle na stadion,“ líčil Bubník.

Čechoslováci nastoupili v osmi lidech a vyhráli 5:3. Až po utkání se dozvěděli novinu o nezvěstném letounu.

„Bylo to hrozné. Celou noc jsme proseděli v hotelu a čekali na nějaké novinky. Třetí den jsme místo pokračování turné po Anglii odletěli do Prahy,“ vzpomínal Bubník.

„V letadle jsme ještě nad La Manchem koukali z okýnek, zda něco nezahlédneme…“ popisoval.

O osudu hokejistů začaly okamžitě kolovat nejrůznější pověsti – mimo jiné, že emigrovali.

Teprve za dlouhý čas vydaly vody Lamanšského průlivu dvě mrtvá těla.

V jednom z nich byl bezpečně identifikován René de Narbonne, kapitán letadla, které od osudného pondělka od 17.39 hodin už na žádnou výzvu neodpovědělo.

Bubník se o neštěstí vydal informovat rodinu Ladislava Trojáka, prvního slovenského hokejistu ve federální reprezentaci. Čtyřiatřicetiletý člen elitního útoku, který o rok dřív vybojoval pro Československo premiérový titul mistrů světa, s LTC Praha pětkrát vyhrál ligu a stejný počet triumfů získal během války v Českomoravské lize, se měl s reprezentací po tomto turné rozloučit a měl se stát trenérem Polska.

„Musel jsem jeho manželku a dceru informovat, že se jim táta už nikdy nevrátí. Byla to jedna z nejhorších chvil v mém životě,“ svěřil se Bubník.

Komunisti nedali rodinám pokoj

Komunistické úřady ale nevěřily, že šlo o nehodu, a zahájily vyšetřování. Rodinní příslušnici šesti hráčů byli vyslýcháni Státní bezpečnosti a pronásledováni.

Například Trojákova manželka Lea měla problém sehnat práci, musela prodat manželovy medaile či motocykl Jawa, odměnu za stříbro z olympiády 1948.

Sehnala práci jen jako uklízečka. Rodina byla navíc nuceně vysídlena z Prahy, dcera Jana ještě ve druhé třídě dostala od soudruha ředitele facku za otcovu zradu. „Zacházeli s nimi jak s nepřáteli režimu,“ řekl v LN hokejový historik Miloslav Jenšík.

Důkaz o tom, že šlo tragédii zabránit, zmínil po letech legendární Václav Roziňák. „Vzpomínám si, že spoluhráči bez anglického víza to chtěli risknout a odletět s námi. Ale technický vedoucí František Cvetler to nedovolil, prý by pak v Londýně museli čekat v tranzitu a nestihli by třeba začátek zápasu,“ prozradil.

„Celou dobu jsme v koutku duše doufali, že je na tom (zvěstech o emigraci) přece jenom něco pravdy. Kdekoli jsme hráli, všude jsme pátrali po jakékoli zmínce o nich, ale nikde jsme na nadějnou stopu nenarazili,“ dodal další slvaný hokejista Stanislav Konopásek.

Až v listopadu 1968 bylo v rámci oslav 60. výročí založení československého hokeje šesti ztraceným oficiálně „odpuštěno“.

Tituly zasloužilých mistrů sportu in memoriam převzala s bratrem Jarkovského, sestrou Stibora a maminkami Pokorného a Švarce i paní Trojáková.

Likvidace týmu

Hokejová reprezentace přesto i bez mrtvých pěti mistrů světa z roku 1947 a stříbrných medailistů z olympijského turnaje 1948 vyhrála šampionát v roce 1949 ve Švédsku.

Ani většinu z dvojnásobných mistrů světa nenechal komunistický režim na pokoji a místo obhajoby titulu v březnu 1950 v Londýně směřovali členové týmu k dlouholetým trestům vězení. Zatčeni byli v březnu 1950.

Likvidace týmu, která nemá ve sportovní historii obdoby, vyvrcholila neveřejným zasedáním soudu 7. října 1950. Tresty 11 hráčů (osm z nich bylo mistry světa) odsouzených za velezradu a špionáž činily souhrnně 74 let a osm měsíců.

Modrý dostal 15 let, Bubník 14, Konopásek 12, Roziňák a Kobranov deset, Jirka šest, Červený tři, Macelis dva, Hainý a Španinger jeden rok vězení, Stock obdržel osm měsíců.

V komunistických věznicích hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost, po roce 1968 byli rehabilitováni.